Harfeník

Na letošní rok připadá třistapadesátileté výročí narození hudebníka, jehož poangličtělé jméno u nás v Čechách možná připomene spíš oblíbený irský likér než jednu z nejvýznamnějších postav irské hudební historie.

Jak slepý k harfě přišel

Turlough O'Carolan|foto:Český rozhlas

Turlough O’Carolan, jehož jméno v psané podobě v irské gaelštině vypadá takto: Toirdhealbhach Ó Cearbhalláin (a jehož výslovnost je pro nás podobně strašidelná), se narodil v roce 1670 ve východoirském hrabství Meath do rodiny kováře.

V osmnácti letech v důsledku prodělaných neštovic oslepl, ale díky laskavosti a zájmu majitelky panství, na němž žil a pracoval, mu bylo během dvouleté rekonvalescence umožněno naučit se základům hry na harfu. Tento nástroj měl a má v Irsku výjimečné postavení (je i součástí irského národního znaku), ale právě v Carolanově době z několika důvodů procházela hra na harfu krizí. Ta nedlouho po jeho smrti v roce 1738 vyvrcholila a  nástroj na několik desetiletí prakticky umlkl. Carolan se tak stal jedním z posledních harfenických bardů, kteří křižovali zelený ostrov a skládali dedikační melodie pro své patrony. 

Harfa na ústupu

Důvodů pro pokles zájmu o harfu bylo několik. Zvláště v předcházejících desetiletích nástroj, coby symbol irské nezávislosti, vzbuzoval nevoli anglických okupantů, a když toto nejtvrdší pronásledování irských harfeníků pominulo, začal se měnit hudební vkus, který byl stále více ovlivňován z kontinentu přicházející hudbou pozdního baroka a nastupujícího klasicismu. Stylovým a technickým nárokům této hudby starobylá diatonicky laděná harfa těžko mohla vyhovět. 

Logo|foto:Český rozhlas

Carolan se však díky své invenci, ale také schopnosti eklekticky spojovat staré motivy s prvky italské barokní melodiky, prosadil natolik, že jeho melodie se staly součástí irské lidové hudby a zároveň o něm věděli i jeho současníci z řad hudebních profesionálů. Jednu z jeho melodií dokonce upravil samotný Ludwig van Beethoven. Na Carolana ovšem také v Irsku nedala zapomenout jeho rázovitá osobnost a často až anekdotické příběhy, které odrážejí jeho bohatýrský životní styl.

Spolu s rozvojem zájmu o předklasickou hudbu a souběžnou snahou o její co možná nejvěrnější interpretaci, se v polovině dvacátého století se probudil zájem i o Carolanovy melodie. Ty se ovšem dochovaly jen velmi zlomkovitě a většinou jen v podobě, v jaké je do současnosti přenesli irští lidoví fidleři, flétnisté a dudáci. Carolanova témata se tak stávají jakousi zásobárnou motivů, které zpracovávají a využívají i hudebníci, kteří se nevěnují přednostně tzv. autentické interpretaci staré hudby.