Hanácká rovina Marka Trizuljaka

Zem, kterou kultivujeme po staletí. Tak vnímá ornici hanácké roviny, mne prsť mezi prsty a cítí z ní úrodu. Narodil se roku 1953 v Bratislavě, v patnácti odešel na sklářskou školu v Železném Brodě a poté na pražskou AVU, kde potkal svou budoucí manželku, s níž posléze odchází bydlet, žít a tvořit na grunt po jejích prarodičích. Je to chalupa v Seničce u Litovle, ve vsi o pár číslech na úpatí Drahanské vrchoviny. Za zády les a před očima zemědělský kraj.

„Fascinuje mě, jak může být i zdánlivá rovina rozmanitá. Koukám na Svatý Kopeček v dáli, se žlutavou bazilikou a hlavou mi běží mé verše,“ říká Marek Trizuljak. To jeho poezii je tento příspěvek věnován. Výtvarník, co verše bytostně miluje a zásadně je nepublikuje. Píše v češtině i ve slovenštině. Bude listovat svými rukopisy a recitovat nám z nich. Třeba i tuto reflexi…

Domov (noc v aute)

kĺžu svetlá
cestami

v diaľke blesky
tavia oblohu
už dávno tmavú
a jej kvapky
tlčú do skla
bezhlavo
ako olovo

vravíš že musí
prísť noc
aby sme videli hviezdy

a v tichu vieš
že sú aj noci bez hviezd
aby sme raz zahliadli toho
kto je viac než ony

dnes ešte svietia mi
na pár krokov
no raz
možno
nezasvitne ani blesk

a predsa
už tak blízko je
dom mierny
vrúcny
žiarivý
dom nesmierny
Marek Trizuljak