Hájíčkova krize středního věku.

Chlapi mezi čtyřicítkou a padesátkou mezitím pokročili. V časopisech se už namísto těch, kteří patnáct hodin denně zařezávají v korporátu a lezou vzhůru po kariérním žebříku, objevují chlapi-odpadlíci. Pochopili, že je kariéra nenaplňuje smyslem, peníze neuspokojí. Dochází jim, že v padesáti sice ještě mají dost sil, ale oceán času vyměřeného na světě není bezedný a existují chvíle, kdy je v dálce k zahlédnutí druhý břeh. Objedou třeba svět na kole, restartují svoji kariéru a vztahy, pokud to ještě jde. 60 procent topmanažerů trpí frustrací, nejvyšší čas vzkřísit v sobě věčného kluka, hlavní je užívat si život a být šťastný.

K takovému nespokojenému čtyřicátníkovi, nebo spíš padesátníkovi, promluvil svojí poslední knihou Jiří Hájíček, ročník 1967, spisovatel ceněný proto, že píše příběhy zasazené do Jižních Čech, ale není pisatelem regionálním. Jeho psaní o nespokojeném muži po čtyřicítce je promyšlené a subtilní, až si člověk uvědomí, že ti korporátní odpadlíci pózují v časopisech se svým nově nalezeným smyslem stejně snaživě, jako když se vláčili z jednoho meetingu na druhý, pouze změnili zaměření své urputné snahy.

Hlavní postava románu Dešťová hůl je naopak poněkud melancholický právník Zbyněk, s jobem na katastrálním úřadu, kluk z venkova, který se nemusel vypracovat, protože věci mu šly vlastně samy a čtenář má dojem, že i Zbyňkovo manželství s kráskou z jedné budějovické patricijské rodiny, celý ten šťastný příběh s rozlehlým bytem s klavírem, je jen vedlejším účinkem Zbyňkovy přirozené vnímavosti a inteligence.

„Zataženými závěsy ještě nepronikalo žádné světlo. Z ulice nepřicházel hluk. V pokoji s klavírem stál v předklonu opřený o naleštěné bílé křídlo, hlavu v dlaních. Parkety měkce vrzaly, a i když našlapovala bosa a opatrně, musel ji slyšet. Neotočil se. Stála tam na prahu v noční košilce na ramínka. Vrátila se do kuchyně a podívala se na červený displej, svítící do tmy z vestavěné elektrické trouby. Ukazoval 4:07.“

Celkem nic nového, Hájíček ukazuje dobře známý svět životní zaopatřenosti a komfortu, uvnitř vlákno po vláknu rozdíraný nespavostí, leptaný obavou narušit vyjednaný stav věcí mezi partnery. Strohá a mlčenlivá krajina jihočeských blat, stroze a mlčenlivě nesené partnerské frustrace v kontrastu města a vesnice, světa kultivovaného oproti zemitější krajině, nositelce osobní paměti. Pravda rozumu proti pravdě těla.

Není zdvořilé prozradit dějovou zápletku Hájíčkova příběhu. Jen v té krizi smyslu, o níž se mluví mezi korporátními odpadlíky, ukazuje Hájíček význam ochoty pálit si prsty pro to, co se nás zdánlivě nedotýká. Popisuje nepřímo význam toho, co nazval Aristoteles záměrnou volbou, tedy rozhodnutí, kterým člověk v dospělosti buďto potvrdí nebo naopak zradí své základní životní směřování, svůj vlastní charakter, pravé těžiště svého bytí. Prozraďme jen, že se tu nejedná o blonďatý vlas na saku nebo stopu cizí rtěnky.

Není třeba zapsat se kvůli tomu na seminář efektivního altruismu. Ukazuje se, že takového zásahu je stále ještě schopná próza na stopadesáti stránkách románového textu.