Figarova svatba ve Stavovském divadle
Figarova svatba znovu ve Stavovském divadle - tentokrát pod taktovkou Petera Feraňce, v režii Josefa Průdka, na scéně Jána Zavarského, v kostýmech Evy Zálešákové-Farkašové a v choreografii Daniela Wiesnera. Premiéra se uskutečnila v sobotu 9. února.
Nové Figarově svatbě věnovali ve Stavovském divadle veškerou možnou péči. Režisér (a zároveň dosavadní šéf opery Národního divadla) Josef Průdek přečetl Mozartovu operu prismatem "herecké" režie, která se vyjadřuje především prostřednictvím pěvců a jejich hereckých výkonů. Divák tedy nenalezl téměř žádná netradiční řešení, režisér dbal o logiku na sebe navazujících situací, které neváhal ve třetím jednání propojit do simultánní scény. Postavy oblékla kostýmní výtvarnice Eva Zálešáková-Farkašová do víceméně dobových kostýmů a výrazně upozornila na stavovské rozdíly mezi postavami. Panstvo v drahých látkách, lid a služebnictvo ve smetanové bavlně, Marcelina, Bartolo a Basilio v nepříliš elegantně střižených černých a hnědavých kostýmech, efektní dvorský balet v sametově modrobílé kombinaci, tedy v barvách hlediště Stavovského divadla. Jenom Zuzanka se vymyká hierarchizované barevnosti, jednobarevné světlezelené šaty měly patrně zdůraznit její výlučné postavení v Hraběnčiných službách, ale fádnost tohoto kostýmu Zuzanku spíše upozaďuje.
Scéna Jána Zavarského patrně splnila všechna režisérova přání - červenomodrobílá barevnost architektonicky pojatého prvního jednání má patrně připomenout předrevoluční dobu, Hraběnčin pokoj pak je již jen temně červený. Ve třetím a čtvrtém jednání obklopují jeviště tmavě šedé zdi hraběcí zahrady. Mobiliáře není mnoho, ale přesto má občas pouze ilustrativní roli.
Dirigent Peter Feranec vtiskl orchestru jakousi samozřejmost kvalitního hudebního sdělení - dbá o oživující tempové změny v široké škále, od vláčné pomalosti k virtuózní rychlosti, podřizuje dynamiku orchestrální složky vyznění pěveckých výkonů. Jeho zásluhou zní opera bezproblémově a oživeně právě ve 3. a 4. jednání, která bývají mnohdy opravdu zdlouhavá.
Mezi představiteli hlavních postav dominují Figaro Martina Malachovského, jemuž nechybí ani přirozenost jevištního pohybu a herecká samozřejmost, ani bezproblémový pěvecký výkon ve všech polohách volně plynoucího, krásně barevného basu. Simona Houda-Šaturová (Zuzanka) je u nás již známá výbornou technikou svého dobře posazeného hlasu, tentokrát však její pěvecká bravura zastiňuje herecký výkon. Její Zuzanka zatím trochu postrádá větší citovost a rtuťovitost, která by této postavě ještě více slušela.
Nové Figarově stavbě nechybí, zdá se, téměř nic k tomu, aby ji přijalo běžné operní publikum: je klasická, její hlavní devízou je logičnost na sebe navazujících situací a jednotlivé herecko-pěvecké výkony protagonistů. Přece však jako by se z jeviště vytratila sezpívanost sborových scén, které postrádají barevnou vyladěnost hlasů, a tedy i dokonalý souzvuk. Navíc inscenaci jako takovou zjevně handicapuje italské znění textu, které nedovoluje českým divákům, aby vychutnali půvab a vtip Beaumarchaisovy "konverzační komedie", již obratný libretista Lorenzo da Ponte převedl s podstatnou dopomocí geniálního skladatele do světa opery. Titulkovací zařízení nemůže nahradit alespoň občas srozumitelný - kvalitní (!) překlad do češtiny. Učinit v současnosti tuto výjimku právě u Figarovy svatby a uvést ji zase jednou česky by jistě přinejmenším stálo za pokus!
Nejposlouchanější
-
Martin Röhlcke Montelius: Hökarängen. Tragikomedie o muži, který po rozvodu znovu začíná žít
-
Jezero. Syrovou, apokalyptickou prózu Bianky Bellové čte Petra Špalková
-
Thomas Bernhard: Prezident. Nekonečná samomluva mocných
-
Copak Vlas a Brada... ale co Buty a africká hlína?! Sedmé nebe s Monikou Načevou a Františkem Skálou
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka

Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka