Fascinace Venuše

Tato bohyně, řecká Afrodité, je nejkrásnějším zjevem v mytologii, jak to již věděl Paris, který vyslovil ve svém soudu onen oudný rozsudek na úkor Héry a Athéné. Od Parida obdržela Venuše zlaté jablko, triumf, ve kterém již tkvěl konflikt. Roznítila ho Eris, bohyně sváru. Příhoda nezůstala bez následků: Venuše slíbila Paridovi za jablko, které vstoupilo do dějin jako jablko sváru, nejkrásnější pozemskou ženu Helenu a pomohla mu ji unést. Tím začala Trojská válka.

Venuše je nejen v nebi, ale i na nebi: je Jitřenka i Večerka, střetává se v ní světlo i temno, milostnost i smyslnost. A tak není divu, že fenomén Venuše inspiroval umělce všech dob znovu a znovu jako stálá výzva pro umělecké zvěčnění. Toto právě prezentuje výstava, zahrnující obrazy bohyně od Cranacha po Cabanela. Jde o první obsáhlou výstavu věnující se tomuto tématu, kterou s velkou angažovaností sestavil a dokumentoval Ekkehard Mai za spolupráce Ursuly Weber-Woelk. Nejde zde o prezentaci masa, které se autor výstavy nejvíce bál, ale o potěchu oka nad uměleckým dílem a o ukojení zvědavosti v oblasti spletité mytologie. Lze zde spatřit díla, která ještě nikdy neopustila svá pevná místa v galeriích. Téměř sedmdesát obrazů, ale i řada soch, kreseb a grafik přenesených do Kolína nad Rýnem z celého světa, ilustruje široké spektrum Venuše jako uměleckého, mytologického a psychologického fenoménu dob, kdy byla Venuše obzvláště envogue: v 16. století hlavně v Benátkách u Tiziana, Veronese, Tintoretta a ve Florencii u Vasariho.

V 17. století je Venuše tématem manýrismu - jak pražského u Bartoloměje Sprangera, italského u Fiorentina a francouzského ve škole z Fontainbleu. Ale i Holanďané jsou Venuší fascinováni - hlavně Rubens a van Dyck.

V 18. století dominuje bohyně lásky ve francouzském rokoku, které ji snese z nebe na zem. Hlavně Boucher zprostředkuje Venuši jako pozemšťanku na dosah ruky.

V 19. století reflektuje často Venuši již v přeneseném smyslu jako věčné ženství, jakož i ženu fatální, božskou i vyzývanou. Výstava však neprezentuje Venuši chronologicky, nýbrž přdevším podle témat, které jsou s ní spjaty. Již při vstupu se ukazuje šíře spektra výstavy. Stojící Venuše od Boticelliho tvoří začátek, vedle ní stojící, obdobně komponovaný akt od Amary-Duvala je jejím koncem. Mezi oběma obrazy leží čtyřista let, které nenechaly umělce v klidu a v kterých se reflexe Venuše stále vyvíjela a nově interpretovala - jak výstava výstižně dokládá. Renesanční Venuše ještě jaksi božsky nedotknutelná, často spící a mnohdy cudná, se postupně mění na ženu z masa a krve. Projektují se do ní touhy a strachy jednotlivých umělců a jsou zároveň výrazem zvládání obav mužů před druhým pohlavím. Venuše legitimuje ženský akt, který tak slouží jakoterapie individuálních a kolektivních fantazií. Od počátku novověku získávají na významu především výjevy z mýtů o Venuši: ať už jde o hru Venuše s Amorem, o její vztah s Martem nebo o návštěvu ve Vulkánově kovárně. V extrémních interpretacích 19. století se stává Venuše femme fatale a žena ďábelská.

Téma Venuše redukované na nahé tělo z patriarchálního pohledu pak pokračuje v moderním umění od Cézanna po Picassa. Cézannem ovšem kolínská výstava chronologicky končí. Jeho ženský akt, obklopen muži z různých společenských vrstev a povolání již naznačuje, že motiv Venuše poskytuje prostor i pro pohled na moderní společnost. Sexuální aspekt nabývá na váze na úkor božské nedosažitelnosti. Známý výrok Maxe Ernsta "Nahota ženy je moudřejší nežli nauka filozofů", vystihuje snad nejlépe hlavní motiv expozice.