Evangelium podle Jaroslava Foglara

Bylo mi dvanáct let a moje duše se skutečně otřásla. Neměl jsem vůbec žádnou obranyschopnost vůči takovému čarování. Doširoka otevřenýma očima jsem hltal jednu foglarovku za druhou. Se zatajeným dechem jsem podnikal výpravy do Stínadel, s nepopsatelnými pocity jsem hledal Jezerní kotlinu a objevoval Zemi nikoho.

Foglar mě úplně omámil, podmanil, spoutal svými kouzly. Lovil jsem bobříky, plnil modrý život, zakládal klub Rychlých šípů, chodil na výpravy, psal si deník a maloval do kroniky, sháněl klubovnu, všude s sebou nosil krabičku poslední záchrany. Po půdách a sklepeních jsem pátral po starých zažloutlých vydáních Foglarových knížek. A toužil být jako Mirek Dušín. Ach, tak nesmírně jsem toužil být jako Mirek Dušín…

Rodiče se shovívavě usmívali, spolužáci ve škole si ťukali na čelo, ale já planul pro ušlechtilé ideály a pro písně dálek závratných – až po samou hranici nepříčetnosti. Nemůžu to popřít a nestydím se za to. Jaroslavu Foglarovi vděčím za nejsilnější zážitky prvních patnácti let svého života. Zážitky, jejichž intenzitě jsem nerozuměl a dodnes úplně nerozumím. Byla v tom touha a stesk a něco bolestně krásného a nevýslovného a posvátného.

Naučil mě mnohému, veliký čaroděj chlapecké fantazie Foglar. A naučil mě také troskotání. Naučil mě smutku, že dětství pomíjí a nejde to zastavit. Dovedl mě k rozčarování, že nejsem jako Mirek Dušín, ke zklamání, že nejde zůstat věčně v ráji chlapectví. Nebyl to smutek, bylo to hoře. A přece bych je za nic nevyměnil.

Ano, Foglar dokázal rozjitřit touhu. Dokázal to jako málokdo. Ale nedokázal ji naplnit. Otevřel ve mně hlubiny, o kterých jsem neměl tušení. Otřásl mojí duší. Až po letech jsem někde četl větu, která mi pomohla trochu pochopit, co se mnou tenkrát Foglar udělal. Ta věta zní: „Setkání s Krásou probouzí v srdci člověka touhu, kterou nic pozemského nedokáže naplnit“.

Ano, Foglar mě dovedl k setkání s Krásou. Probudil ve mně touhu. Nedokázal ji naplnit. Ani nemohl. Není to jeho vina. Ale ukázal mi cestu…