Eva Janáčová: Znovu objevená Amra

Nikde ani živáčka, památky jsou poloprázdné, téměř bez zahraničních turistů. Občas se mihne nějaký domorodý návštěvník, který si mě i mé kolegy zvědavě prohlíží a v duchu se nejspíš ptá, jestli jsme si nespletli roční období.

Scéna ženy vystupující z koupele za pohledů zvědavých přihlížejících|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Okolní příroda se sice romanticky probouzí ze zimy, ale v hlavním městě Ammánu je přes den pouhých 8 stupňů Celsia a v noci teplota dokonce klesla na minus jeden. V zimním oblečení, čepicích, šálách a v rukavicích prozkoumáváme zdejší římské památky, úchvatné skalní město Petra a především se těšíme na polozapomenuté „zámky“ v poušti, které ve skutečnosti samozřejmě žádnými zámky nejsou.

Místní průvodce není z našeho nápadu zrovna nadšený a opatrně se vyptává, proč chceme navštívit právě pouštní paláce, vzdálené necelých 100 kilometrů od Ammánu směrem k saudským hranicím. Pomalu odkrývám zdejší českou stopu a detailně mu vyprávím o znovuobjeviteli těchto staveb, katolickému knězi a orientalistovi Aloisi Musilovi, který zde od konce 19. století pobýval. K mému překvapení jeho jméno zná, jen prý nevěděl, že se narodil u nás, považoval ho, jak už to tak bývá, za Rakušana.

Interiér palácových lázní zdobí fresky s lázeňskými scénami|foto:Štěpán Macháček, Český rozhlas

Největším objevem Aloise Musila se v tomto regionu stala Amra, menší pouštní palác, který postavil umajjovský chalífa Walid I. na počátku 8. století. Na rozdíl od okolních pouštních „zámečků“ je Amra zdobená překrásnými figurálními freskami, jež znázorňují všechny radosti pozemského ráje. Reálné i smyšlené scény ze života panovnického dvora střídají výjevy z okázalých lovů či naopak intimních lázní. Půvabné hudebnice, tanečnice nebo polonahé plavkyně na několika místech pozoruje tajemný muž s vousem – dnes bychom možná řekli voyeur –, o jehož identitě panují mezi historiky umění značné nejasnosti.

Alois Musil znovu objevil Amru v roce 1898. Zprvu mu nikdo mezi orientalisty nevěřil: v tehdy známé arabské literatuře nebyla o podobně vymalovaném paláci žádná zmínka, badatelé navíc argumentovali zákazem zobrazování lidské postavy a obzvláště tváře v muslimské tradici. Musil se proto o pár let později vypravil do pouště znovu, palác náležitě fotograficky zdokumentoval a během své třetí návštěvy s sebou vzal i profesionálního malíře, který všechny fresky barevně zachytil. Amra se tak stala mezinárodní senzací, jež narušila zaběhlé a hlavně zjednodušené představy o islámském umění i raném islámu jako takovém.

Čtěte také

Eva Janáčová: Holky Válovky

Celá naše výprava je z paláce o několika málo místnostech nadšená, předčil naše nejodvážnější očekávání. Dokonce jordánský průvodce se začíná usmívat, je evidentně rád, že jsme po hodině ukončili svou návštěvu a chystáme se odjet.

Na závěr má na mě několik otázek: proč o Amře nemluvím jako o „zámku“, jaký mám s tímto výrazem problém, a pokud ho zmíním, proč rukama ve vzduchu vždy naznačím uvozovky? Teď se usměju zase já, v duchu si vzpomenu na univerzitní přednášky o renesanční architektuře, včetně teoreticko-historického vymezení pojmů, jako je hrad, palác a zámek. Přemýšlím, jak tyhle dva semestry rychle vměstnat do krátké odpovědi. Nakonec se ho ptám, jestli někdy viděl české zámky. On že ne, ale že rád přijede…