Egon Hostovský: Půlnoční pacient

V sumě knih možná nejvýraznějšího představitele české „úzkostné“ prózy nepatří Půlnoční pacient k dílům klíčovým, tím je bezesporu Všeobecné spiknutí, dovršující spisovatelovo celoživotní zkoumání nitra moderního člověka vystaveného náporu totalitních systémů 20. století. Určitě je to však Hostovského román nejčtivější a možná i jedno z mála spisovatelových děl, které přímo volá po přenosu do jiného média. Ostatně právě Půlnočního pacienta si v roce 1957 zvolil proslulý francouzský režisér Henri-Georges Clouzot jako předobraz svého filmu Špióni.

Hostovský po způsobu greenovských entertaimentů postavil svůj román na dobrodružném ději a špionážní zápletce a jako v horečnatém snu v něm žene čtenáře k překvapivé pointě. Zároveň je stejně jako v případě Grahama Greena i Hostovského Půlnoční pacient výpovědí o souboji tzv. velkých idejí a docela přízemních myšlenek. Přitom žádná z nich nedostává od spisovatele punc definitivní platnosti a pravdy.

Snažil jsme se spolu režisérkou Markétou Jahodovou, aby něco z děsu počátku atomového věku zůstalo zachováno i v našem šestidílném rozhlasovém seriálu a aby prudké tempo dějových proměn a zvratů neodsunulo do pozadí onen zápas myšlenek, o který nakonec jde především. Jan Kolář

Egon Hostovský, český spisovatel a diplomat, v období mezi dvěma světovými válkami významný představitel českého literárního expresionismu a psychologismu a po roce 1948 významný představitel českého exilového literárního existencialismu, přichází na svět 23. dubna roku 1908 v Hronově v židovské rodině – je posledním, osmým dítětem spolumajitele nevelké textilní továrny.

Po maturitě na reálném gymnáziu v Náchodě (maturuje v roce 1927) odchází Egon Hostovský do Prahy, kde začíná studovat na univerzitě filozofii – v roce 1929 pak ale Prahu opouští a odchází na univerzitu do Vídně, kde ve studiu filozofie pokračuje (studium ale nedokončí).

V roce 1930 se Egon Hostovský vrací do Prahy, kde je postupně zaměstnán v několika nakladatelstvích – v roce 1937 se pak Hostovský stává úředníkem československého ministerstva zahraničí. Jako takový odjíždí v roce 1939 do belgického Bruselu – po 15. březnu, po okupaci Československa Německem pak Hostovský odjíždí do Paříže, odtud pak do portugalského Lisabonu, aby nakonec odešel do Spojených států amerických, kde pracuje v New Yorku na československém konzulátu.

Po skončení druhé světové války se Egon Hostovský vrací do Československa a stává se opět pracovníkem ministerstva zahraničí.Na jaře roku 1948, roku, kdy v Československu dochází k převzetí moci komunisty, je Egon Hostovský vyslán jako diplomat na československé velvyslanectví v Norsku – v roce 1949 pak Hostovský z velvyslanectví na svůj vlastní popud odchází a od roku 1950 se natrvalo (s výjimkou let 1964–66, kdy pobývá v Dánsku) usazuje ve Spojených státech amerických, kde zprvu působí jako učitel českého jazyka a posléze jako novinář a redaktor Svobodné Evropy.

Egon Hostovský jako literát je významným představitelem meziválečného českého literárního expresionismu a psychologismu a české poúnorové exilové existencialistické literatury – do světa literatury vstupuje v polovině dvacátých let 20. století povídkovou tvorbou, která je obrazem života židovské menšiny v českém maloměstském prostředí: k této Hostovského „židovské“ povídkové tvorbě patří Zavřené dveře (1926), Stezka podél cesty (1928) či Ghetto v nich (1928).

Prózu Danajský dar (1930), kde je danajským darem myšlena první světová válka, lze pak označit za prózu expresionistickou, Egon Hostovský ji zamýšlí jako prózu generační, prózu, která by vyjádřila pocity zhnusení a zmaru mládeže, která vyrostla z první světové války. V podobných expresionistických intencích jako prózu Danajský dar pak Egon Hostovský vytváří i své dvě další prózy, a to román Případ profesora Körnera (1932) a román Žhář (1935).

Hostovského exilová tvorba (tedy tvorba po roce 1939 a posléze po roce 1948) je tvorbou, v níž se zrcadlí myšlenkový svět člověka, zbaveného vyhnáním do exilu domova a vlasti – takové jsou Hostovského povídky Listy z vyhnanství (1946) a romány Sedmkrát v hlavní úloze(1946), Úkryt (1946) a Cizinec hledá byt (1947).

V padesátých letech 20. století, po odchodu do druhého nuceného exilu, se stává Hostovského literární tvorba tvorbou existenciální, z Hostovského se stává autor próz s tematikou ohrožení a vykořenění lidského jedince tváří v tvář hrůzám druhé světové války a poválečného, později poúnorového, stavu beznaděje – v roce 1956 vzniká próza Nezvěstný, v roce 1958 román Půlnoční pacient a ve stejném roce vychází i próza Dobročinný večírek: v těchto dílech Egon Hostovský velice přesně vystihuje a pojmenovává příčiny existenciálních úzkostí svých hrdinů.

V roce 1969 vzniká Hostovského nejrozsáhlejší próza, román Všeobecné spiknutí – jedná se o psychologický román o postavení českého exulanta-spisovatele ve Spojených státech amerických, celým románem se přitom prolínají obrazy skutečného světa a světa přeludů (tzv. magický realismus).

Na závěr je třeba ještě poznamenat, že některé Hostovského práce jsou napsány pouze anglicky, několik jeho próz je převedeno do filmové podoby.

Egon Hostovský umírá 7. května roku 1973 ve Spojených státech amerických.