Egon Hostovský – poutník exilem

Český spisovatel a diplomat Egon Hostovský se narodil 23. 4. 1908 v Hronově v židovské rodině. Po absolvování reálného gymnázia v Náchodě (1927) studoval filosofii v Praze a ve Vídni. V letech 1931-1937 redigoval Kalendář českožidovský. Od roku 1939 žil v Belgii a ve Francii, po jejím obsazení uprchl do Spojených států. V roce 1946 se vrátil, po roce 1948 ale žil opět v exilu v Norsku, v Dánsku a zejména ve Spojených státech, kde také 7. 5. 1973 v Montclairu v New Jersey zemřel.

V raných prózách představitel českého meziválečného literárního expresionismu a psychologismu, popisující psychický rozpad česko-židovské komunity. V exilové tvorbě reprezentant literárního existencialismu. Autor próz s tématikou odcizení člověka ve společnosti, ohrožení a vykořenění lidského jedince tváří v tvář hrůzám války a poválečných stavů beznaděje. V románech a novelách ztvárnil v námětech z českého exilu především svár mocenských totalitních systémů s úsilím člověka o dorozumění a vědomí jistot bez pomíjivých iluzí.

Egon Hostovský patří k předním českým prozaikům 20. století. Již jako náchodský gymnazista vydal roku 1926 expresionismem ovlivněné povídky Zavřené dveře a o rok později, to už jako student Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, vydal svůj první román Stezka podél cesty. Následovala novela Ghetto v nich (1928), jež už obsahovala jedno z důležitých Hostovského témat - psychologickou analýzu vyděděnosti a tragické odlišnosti, v nichž byla rovněž spatřována podobnost s látkami Franze Kafky. V Čechách se stal záhy uznávaným prozaikem - vydal romány Ztracený stín (1931), Případ profesora Körnera (1932), Černá tlupa (1933), Žhář (1935). Jde o příběhy bezvýsledného hledání obsahu lidského života a o introspekce vnitřní krize. Základním pocitem Hostovského postav je prožívání sebe sama jako cizince mezi cizinci. Nejrozsáhlejším románem z předválečného období byl Dům bez pána (1935), který vznikl pod dojmem setkání s ortodoxními chasidy, jež potkal při své cestě na Podkarpatskou Rus. Hostovský psal i během války. Hlavní látkou se mu stala nemoc a intelektuální krach soudobé Evropy. Za první emigrace vznikly a poprvé v USA byly vydány Listy z vyhnanství (1941), úspěšný román Sedmkrát v hlavní úloze (1942), novela Úkryt (1943) a již znovu v Praze vydaný román Cizinec hledá byt (1946), jehož místem děje byla poprvé Amerika.

Emigrace, vykořenění a nenormalita světa jsou rovněž látkami Hostovského próz z druhého, nyní již definitivního amerického období. Jeho knihy mají blízko k „dobrodružným“ psychologickým románům Grahama Greena, s nímž se Hostovský spřátelil. „Špionážní“ román Nezvěstný (1951), Hostovského nejpřekládanější kniha, je zasazen do pražského labyrintu, jehož pozadím jsou události z února 1948. Panoptikální povahu má též román Půlnoční pacient (1954) a groteskní je ladění exilového „kolektivního portrétu“ Dobročinný večírek (1957). Knihou osobní bilance, shrnutím autorova životního názoru a jeho nejrozsáhlejším románem je Všeobecné spiknutí (1967). Memoáry Literární dobrodružství českého spisovatele v cizině vydal v roce 1966.

Pořad o exilovém putování spisovatele Egona Hostovského připravil v roce 1998 Miloš Pohorský. V režii Dimitrije Dudíka účinkují Pavel Soukup a Otakar Brousek.