Edvard Valenta: Z nového světa. Příběh, který mohl stát za vznikem Dvořákovy poslední symfonie

Jestliže si v letošním létě na Vltavě připomínáme příběhy Čechů, kteří zanechali významné stopy v zahraničí, těžko bychom mohli pominout americkou epizodu Antonína Dvořáka. Do Spojených států se vydal v roce 1892 v jedenapadesáti letech jako již světově uznávaný skladatel na pozvání Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Za oceánem strávil s jednou přestávkou dva a půl roku, které vyplnil nejen vyučováním, ale také vlastní tvorbou. V době svého pobytu v USA napsal Antonín Dvořák Smyčcový kvartet č. 12 F dur zvaný Americký, Smyčcový kvintet č. 3 Es dur, klavírní cyklus Humoresky, niterné Biblické písně (op. 99) na texty z Knihy žalmů a slavný Violoncellový koncert h moll.

Čtěte také

Vážná hudba a černošská krev aneb Jak Antonín Dvořák ovlivnil afroamerické skladatele

Synonymem Dvořákovy hudební mise ve Spojených státech se ovšem stala jeho Symfonie č. 9 e moll, kterou sám opatřil názvem Z Nového světa. Mimořádné dílo, odrážející jak skladatelovy silné dojmy z amerického kontinentu, tak vzpomínky na vzdálený domov, bylo už záhy po své premiéře postaveno na roveň vrcholných skladeb Ludwiga van Beethovena či Johanesa Brahmse. Premiéra v podání Newyorské filharmonické společnosti pod vedením dirigenta Antona Seidla proběhla 16. prosince 1893 a pro Antonína Dvořáka představovala největší triumf jeho umělecké dráhy.

Úspěch byl tak obrovský, že se jeho velikost vymykala běžným lidským představám, a jistě slouží ke cti amerického publika, jakým způsobem dokázalo ocenit hudbu žijícího skladatele. Již po první větě zcela neočekávaně propukl dlouhotrvající potlesk. Po úchvatném Largu druhé věty lidé vůbec neumožnili pokračování, dokud tatínek nevystoupil na pódium, aby přijal ovace nadšených posluchačů už uprostřed díla. Po skončení symfonie lidé doslova šíleli nadšením. Snad dvacetkrát musel tatínek vystoupit s dirigentem Seidlem na pódium a přijímat díky uchváceného publika. Byl šťastný.
Ze vzpomínek skladatelova syna Otakara Dvořáka

Pokusem vyprávět příběh, který mohl stát za vznikem Dvořákovy poslední symfonie, je rozhlasová hra Edvarda Valenty Z nového světa. Publicista, prozaik, dlouholetý redaktor Lidových novin, známý jako spoluautor knih přinášejících vyprávění polárníka Eskymo Welzla a autor románu Jdi za zeleným světlem, napsal scénář v roce 1963, to znamená k 70. výročí světové premiéry Novosvětské.

Valenova rozhlasová hra je nejpůsobivější v místech, kde nepopisně a skrze hudební prostředky modeluje okamžiky Dvořákovy inspirace a zrod jednotlivých motivů ikonické skladby. Nejslabší je všude tam, kde si autor historické skutečnosti i motivace postav příliš zjednodušuje, patrně aby vyhověl dobovým schématům, akcentuje až přes míru Dvořákovu prostotu, přátelství s příbramskými horníky a následně i kritické vnímání sociálních nerovností, rasismu a všemocné moci peněz, jimiž trpí „Nový svět“.

Čtěte také

Ať si děti zkusí, jak se skládá hudba. Z Dvořákova památníku děláme kulturní centrum, sázíme na interaktivitu, říká Vojtěch Poláček

Velkou devízou rozhlasového nastudování je režie Jiřího Horčičky. Pro Antonína Dvořáka našel skvělého představitele v Bedřichu Prokošovi, který s osobním kouzlem a zároveň bez podbízení ztvárnil sršatou skladatelovu letoru. Výborné výkony podávají ovšem všichni zúčastnění herci – Dana Medřická jako Dvořákova žena, Miloš Nedbal v roli nakladatele Simrocka, Marie Vášová jako paní Morissová nebo Ilja Racek jako chudý violoncellista Thomas Pearson.