E. F. Burian. Umělec mnoha talentů
Kdyby někdo hledal osobnost, ve které by byl personifikovaný osud českého umělce v první polovině minulého století, těžko by mohl najít vhodnější postavu než Emila Františka Buriana. Umělci mnoha talentů je věnován vltavský Večer na téma. Rozhlasové pásmo složené z ukázek tvorby, autentických dobových nahrávek, komentářů i vzpomínek pamětníků poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání.
Narodil se 11. června 1904 v Plzni. Jeho otec Emil Burian byl operním zpěvákem, stejně tak jeho strýc Karel, jeden z nejslavnějších tenoristů své doby. Také Emil František projevil pěvecký talent. Ze smíchovského gymnázia přešel na konzervatoř, kterou absolvoval v mistrovské kompoziční třídě prof. Josefa Bohuslava Foerstera v roce 1927. Už v době studií se úspěšně prosadil jako hudební skladatel v pražském Národním divadle.
Čtěte také
Aktivně se angažoval ve sdruženích avantgardních, vesměs levicově orientovaných umělců, jako byl Devětsil. Úzce spolupracoval s Osvobozeným divadlem (jako režisér, herec, hudebník, autor, dramaturg a skladatel), později působil v divadle Dada, v Moderním studiu a vedle toho jako rozhlasový komentátor.
S neobyčejnou vitalitou a invencí se vrhal do dalších a dalších uměleckých aktivit. Režíroval i šéfoval Národnímu divadlu v Brně, byl řežisérem v Olomouci, spolupracoval s Národním divadlem v Praze, založil Sdružení pro soudobou hudbu Přítomnost (1924) a v letech 1927–1941 vedl recitační soubor Voiceband.
Vrcholem předválečného uměleckého snažení E. F. Buriana bylo založení vlastního avantgardního divadla D 34. V něm hrál, režíroval, šéfoval, působil jako dramaturg, skladatel, scénograf, redaktor divadelního časopisu a také jako vedoucí herecké školy. Divadlo působilo do roku 1941. Nejslavnější inscenací se stala Nezvalova Manon Lescaut z roku 1940, v níž hlavní úlohy hráli Marie Burešová (Manon) a Vladimír Šmeral (rytíř des Grieux).
V březnu 1941 Němci divadlo D zavřeli, Burian byl zatčen a v letech 1941–45 byl zavřen v koncentračních táborech v Terezíně, Dachau a v Neuengamme. Věznění téměř nepřežil. Po návratu se znovu vrhl do divadelních aktivit. Obnovil někdejší „Déčko“, v letech 1951–55 vedl Armádní umělecké divadlo. Z jeho poválečných inscenací byla patrně nejpůsobivější adaptace Shakespearova Romea a Julie, tragédie, kterou upravil a inscenoval s podtitulem „Sen jednoho vězně“.
V poválečné etapě se Burian výrazně angažoval při prosazování levicových směrů umění. Kromě šéfování divadelních souborů (vedl postupně tři divadla v Brně, později byl ředitelem Divadla v Karlíně), stihl působit ještě v roli šéfredaktora časopisu „Kulturní politika“; po jisté období byl poslancem Národního shromáždění. Byl členem Levé fronty, Národní fronty i KSČ (1923–1959).
Čím více se však angažoval společensky a politicky, tím více se ukazovalo, že jeho umělecká tvorba je už za svým zenitem. Především za svůj přínos českému avantgardnímu divadlu v meziválečném období je právem považována za jednoho z nejvýznamnějších umělců první poloviny 20. století.
Účinkují: Marika Procházková, Martin Myšička a Aleš Procházka
Režie: Markéta Jahodová
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
