Samizdat aneb Život s psacím strojem a klikou

Když se v prosinci 1989 objevily na pultech novinových stánků Lidové noviny, bylo mnoho těch, kteří neměli ani ponětí, že tenhle titul vycházel už dva roky „samizdatově“. Během dvou let urazily v domácích podmínkách cestu od psacího stroje k počítačové sazbě. A podobně se během let měnily i další tiskoviny, vydávané „na koleně“, bez souhlasu či spíš navzdory státu. Fenoménu samizdatu je věnován Večer na téma s podtitulem Život s psacím strojem a klikou.

Československo bylo podle Jiřího Gruntoráda z knihovny Libri Prohibiti samizdatovou velmocí. Ostatně i tato pražská knihovna je největší sbírkou samizdatových publikací na světě.

Jiří Gruntorád v Minkovicích (rok 2007)|foto:Adam Drda, Post Bellum

Termín samizdat vymyslel a poprvé použil ruský básník Nikolaj Glazkov (1919-1979), který se rozhodl vydávat si sám své sbírky. Přepsal básně na psacím stroji, na přední stránce uvedl název sbírky, jméno a rok vydání a jako nakladatelství uvedl Samsebjaizdat – zkratku vytvořenou ironicky podle velkých státních nakladatelství, které zkracovaly slovo „izdatělstvo“ (vydavatelství) na izdat, například: Gosizdat (Gosudarstvennoje izdatělstvo). Název samsebjaizdat lze přeložit jako samovydavatelství a jeho zkrácená forma „samizdat“ se rozšířila i za hranice Sovětského svazu.

Utajené šíření „zakázaných“ knih a článků je dávným jevem kulturních dějin a v minulém století se v Československu rozvíjelo už za protektorátu i v poúnorovém období. Teprve v 70. a 80. letech však opisování ideologicky nepohodlných textů nabylo výraznějších rozměrů a rozšířilo se do všech společenských skupin i vrstev. V České republice bývá samizdat spojován s kulturním disentem, tedy se spisovateli, překladateli, redaktory, literárními historiky a dalšími veřejně činnými lidmi, kteří se na počátku 70. let ocitli na černé listině a byli postiženi zákazem publikovat. Samizdaty byly obecně rozšiřovány v malých nákladech, opisovány na psacím stroji a na počítači, a množeny dle techniky dané doby.

Samizdat, ukázky z časopisu Vokno a Jednou nohou|foto:Tomáš Vodňanský, Český rozhlas

Kromě původní literární tvorby se metodou samizdatu vydávaly i překlady zahraničních autorů, odborné publikace z oborů, které byly režimu nepřijatelné, a to zejména náboženství, v menší míře například ekologie a ekonomie. V samizdatu vycházely i nahrávky zakázaných hudebníků a skupin.

I přes hrozby represí vznikla v Československu řada samizdatových edic. Jedna z nejslavnějších byla Edice Petlice, kterou vedl spisovatel Ludvík Vaculík. Slavný literát v rámci edice vydal na čtyři sta svazků. Kromě původní beletrie českých autorů, většinou debutantů z 60. let, tu vycházely také memoáry a odborné publikace z oblasti literární vědy, filozofie a historie. V roce 1984 vyšla v edici například publikace Danny je náš!, která byla věnována spisovateli Josefu Škvoreckému. Ten v emigraci v Kanadě založil nakladatelství Sixty-Eight Publishers, kde vycházela v Československu tehdy zakázaná díla.