Důvěrný nepřítel je technologicky negramotný thriller
Kyberthriller Karla Janáka o inteligentním domě se povrchně inspiruje v zahraničí a vyznívá spíš komicky.
Podobně znepokojivou scénu, jako sex sochařky Zuzany s vlastním domem, který k ní promlouvá krystalicky čistým hlasem Aleše Procházky, bychom v letošních českých filmech hledali jen těžko. Po nekonečných minutách společné koupele se hladina uklidní a manželce programátora zmrzne úsměv na rtech. Lze vztah s umělou inteligencí považovat za nevěru? To je přesně otázka, kterou český thriller Důvěrný nepřítel naznačí, ale nikdy neotevře. Nejnovějším snímkem Karla Janáka prostupuje dojem promarněné příležitosti, protože jeho jednorozměrná hra na technologický teror vypadá jako by ji napsal někdo, kdo o počítačích a thrillerech možná slyšel, ale sám je nikdy nepoužíval, potažmo neviděl.
Pasivně agresivní Vojtěch Dyk
Gabriela Marcinková se objevuje v roli manželky, která na žádost svého pasivně agresivního muže, s tváří Vojtěcha Dyka, opouští městský život, aby se nastěhovala do prototypu moderního domu. Stavbu plnou kamer ovládá umělá inteligence naprogramovaná plnit nejniternější přání svých uživatelů. Mladá sochařka zůstává uvězněna uprostřed slovenských lesů ve vile, která se chová stále podivněji.
Čistokrevný thriller, v němž se moderní technologie stávají hlavním nebezpečím, nemá v českém prostředí tradici, tudíž se Janák musel inspirovat v zahraničí. Ale využití hollywoodských žánrových tradic vyžaduje nejen maximální porozumění, ale také jistou lokální úpravu. To proto, aby typicky zahraniční prvky nepůsobily v našem kontextu nepatřičně. Důvěrný nepřítel se tím moc nezatěžuje a před diváky staví sérii bizarních výjevů, kterým vévodí slovenská policie využívající americké terénní automobily a státní databázi zločinců s komplexním systémem rozpoznávání obličejů. Ve slovenské horské chatě potom bydlí houbaři ve flanelových košilích, kteří rozumí programování a nadnárodní IT korporace nakupují klíčový hardware tam, kde většina z nás pořizuje nanejvýš domácí elektroniku. Janák naznačí, že se film odehrává někde ve slovenské přírodě, ale ta působí až podivně cize.
Zmatené technologie, voyerismus režie
Zmateně vyznívá i neobratné uchopení žánrových pravidel a tématu technologie. Důležitým rysem filmů problematizujících technologický pokrok je snaha napojit se na něco, co už známe a zobrazit postupný vývoj od užitečného k nebezpečnému. Umělé inteligence se tak učí, kopírují lidské emoce či zdůrazňují racionalitu, která se často obrátí proti uživatelům. Takové filmy nebývají skeptické k pokroku, ale k jeho neuváženému následování. Janákův příběh se negativně obrací proti všem technologiím, nevede totiž dialog, ale přímo odsuzuje. Jeho postavy se od moderních vymožeností musí kompletně odpojit, aby mohly spokojeně existovat. Technofobní přístup pak podtrhává vyobrazení počítače jako něčeho všemocného a abstraktního. Inteligentní dům umí od začátku téměř vše – od přípravy jídla až po přesun do jiných zařízení – a divák se nikdy nedozví, jak tyto úkony plní. Tímto devadesátkovým přístupem opomíjí posun v technologické gramotnosti diváků a působí až komicky naivně.
Všudypřítomné kamery inteligentního domu však nedosahují voyeurismu samotného Karla Janáka, který umí dostat diváka do nepříjemných situací. Marcinková se totiž pravidelně objevuje buď nahá, nebo alespoň spoře oděná. Neustálá exploatace jejího těla se postupně normalizuje a už nejde o tematicky stalkerské narušování osobního prostoru, jako spíše o obyčejnou fetišizaci. Janák jako by zůstal zamrznutý v pubertální snowboarďácké fascinaci ženským tělem.
Detaily, které dominují první třetině filmu, pak komplikují orientaci v prostoru a rozbíjí herecký projev do série nepřirozených fragmentů. Divák by si mohl myslet, že jde o systematicky rozvíjený postup odrážející stísněný prostor moderního domu, jenže ve zbytku vyprávění jsou detaily zase potlačeny. V několika momentech se dokonce objeví celek tak rozostřený, až Důvěrný nepřítel působí jako 3D film, ke kterému někdo zapomněl přibalit brýle.
Překážky v budování napětí
Bez problémů není ani osnova vyprávění. Ta se skládá ze série podivností, které pravidelně vrcholí útěkem hlavní hrdinky z domu. Ale Zuzana si vždy najde důvod, proč se vrátit a odstartovat novou epizodu teroru. Návratů obsahuje film několik a repetitivní struktura se stává jeho největší překážkou v budování napětí. Vedle uchopení tématu i žánru thrilleru, dokazuje práce s napětím, že Důvěrný nepřítel do českých kin nepřináší nic světového, jeho inspirace v zahraničí je pouze povrchní. Základová deska Janákova osmibitového thrilleru je osazena špatně uchopenými žánrovými vzorci, které v našem prostředí vyznívají přinejlepším komicky.
Důvěrný nepřítel (Česko, Slovensko, 2018)
Režie: Karel Janák, scénář: Ľubomír Slivka, Karel Janák, kamera: Martin Šácha. Hrají: Gabriela Marcinková, Vojtěch Dyk, Zuzana Porubjaková, Ondřej Malý, Ady Hajdu a další. 108 min., distribuce ČR: Bohemia Motion Pictures, premiéra v ČR: 30. srpna 2018.
Jak Důvěrný nepřítel pracuje s product placementem a česko-slovenskými vztahy? Co jsou jeho největší slabiny a v čem je naopak pokus o kyberthriller přijatelný? Poslechněte si audio s kompletní verzí recenze a následné diskuse!
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.