Domy se mohou učit od krajiny. A když jsou pozornými posluchači, smějí se stát její součástí

3. srpen 2021

V létě trávíme více času v přírodě – resp. ve volné, přírodní krajině. Ta je ale stejně tak prostředím, jako město, jako architektura a funguje na podobných principech. V krajině se ale často cítíme lépe, než ve vystavěném prostředí – alespoň by se tak dalo soudit podle toho, že do ní utíkáme ve chvílích volna. Proto je zajímavé zamyslet se nad tím, jaké jsou vlastnosti krajiny, pro které se v ní cítíme dobře. A jak může podobnými vlastnostmi disponovat architektura?

Když se v architektuře či designu mluví o inspiraci, často se jedná spíše o pouhé přebírání forem. To, co je ale skutečnou inspirací, je pochopení hlubších principů, vztahů, zákonitostí. V krajině – například – nacházíme všechna měřítka, která do sebe plynule přecházejí. Stéblo trávy, pařez, balvan, strom, skála, hora, horizont. Také můžeme neustále číst stopy proměnlivosti v čase. V rámci okamžiků – například díky pohybu větru, či proměnám světla. Ale také v dlouhodobém čase, ve stárnutí povrchů kmenů či zvětralých skal, proměně tvaru stromů, reliéfů terénu.

Především si ale v čiré formě uvědomujeme elementární vlastnosti prostředí, jako tvrdost vs. měkkost, tekutost vs. pevnost, zbrázděnost vs. hladkost – a jsou pro nás čitelné, rozumíme, odkud pochází jejich zdroj.

Pavilon v areálu Vitry, Weil am Rhein, Tadao Ando

Jedinec nedílnou součástí celku

Jako příklad architektury budovy, která by mohla být i krajinou, můžeme uvést například Archeopark v Pavlově, od architektonické kanceláře Radko Květ, kde se fragmenty nové podzemní stavby propisují nad povrch jako odhalené skalní výchozy a vyvolávají zvědavost, jak pokračují pod povrchem. Nebo plavecký stadion od kanceláře DRNH v Litomyšli, jehož střecha se stává vlnami v krajině – které mohou být vlnami vody, louky i mraků. Průchod valem v Jelením příkopu od architekta Pleskota, kde proměna vnitřního elipsového průřezu do vnějšího hranatého portálu vytváří napětí doprovázející přechod mezi hmotou a otevřenou krajinou.

Ze zahraničních pak třeba lázně ve Vals od architekta Petera Zumthora, které působí jako vytesané ve skále. Nebo – vzhledem k její pozdější práci možná překvapivě – starou drobnou stavbičku Zahy Hadid ve Weil am Rhein, kde se objekt kavárny dál rozebíhá do krajiny jako kamenná římsa, jako koryto potoka, jako skalnatý záliv. A také pavilon architekta Tadaa Anda v areálu Vitry ve Weil am Rhein, který se skrze odrazy stínů na zdech stává součástí okolních stromů.

Spustit audio

Související