Domy se mohou učit od krajiny. A když jsou pozornými posluchači, smějí se stát její součástí
V létě trávíme více času v přírodě – resp. ve volné, přírodní krajině. Ta je ale stejně tak prostředím, jako město, jako architektura a funguje na podobných principech. V krajině se ale často cítíme lépe, než ve vystavěném prostředí – alespoň by se tak dalo soudit podle toho, že do ní utíkáme ve chvílích volna. Proto je zajímavé zamyslet se nad tím, jaké jsou vlastnosti krajiny, pro které se v ní cítíme dobře. A jak může podobnými vlastnostmi disponovat architektura?
Když se v architektuře či designu mluví o inspiraci, často se jedná spíše o pouhé přebírání forem. To, co je ale skutečnou inspirací, je pochopení hlubších principů, vztahů, zákonitostí. V krajině – například – nacházíme všechna měřítka, která do sebe plynule přecházejí. Stéblo trávy, pařez, balvan, strom, skála, hora, horizont. Také můžeme neustále číst stopy proměnlivosti v čase. V rámci okamžiků – například díky pohybu větru, či proměnám světla. Ale také v dlouhodobém čase, ve stárnutí povrchů kmenů či zvětralých skal, proměně tvaru stromů, reliéfů terénu.
Především si ale v čiré formě uvědomujeme elementární vlastnosti prostředí, jako tvrdost vs. měkkost, tekutost vs. pevnost, zbrázděnost vs. hladkost – a jsou pro nás čitelné, rozumíme, odkud pochází jejich zdroj.
Jedinec nedílnou součástí celku
Jako příklad architektury budovy, která by mohla být i krajinou, můžeme uvést například Archeopark v Pavlově, od architektonické kanceláře Radko Květ, kde se fragmenty nové podzemní stavby propisují nad povrch jako odhalené skalní výchozy a vyvolávají zvědavost, jak pokračují pod povrchem. Nebo plavecký stadion od kanceláře DRNH v Litomyšli, jehož střecha se stává vlnami v krajině – které mohou být vlnami vody, louky i mraků. Průchod valem v Jelením příkopu od architekta Pleskota, kde proměna vnitřního elipsového průřezu do vnějšího hranatého portálu vytváří napětí doprovázející přechod mezi hmotou a otevřenou krajinou.
Ze zahraničních pak třeba lázně ve Vals od architekta Petera Zumthora, které působí jako vytesané ve skále. Nebo – vzhledem k její pozdější práci možná překvapivě – starou drobnou stavbičku Zahy Hadid ve Weil am Rhein, kde se objekt kavárny dál rozebíhá do krajiny jako kamenná římsa, jako koryto potoka, jako skalnatý záliv. A také pavilon architekta Tadaa Anda v areálu Vitry ve Weil am Rhein, který se skrze odrazy stínů na zdech stává součástí okolních stromů.
Související
-
Pocity ukryté za geometrickými vztahy. Jaký je postoj mezi emocemi a geometrickými formami?
Máme v geometrických figurách suprematistických obrazů hledat jen čisté abstraktní geometrické vztahy, anebo naopak pocity, emoce či děje?
-
Architektura, která neohraničuje prostor, ale vytyčuje místa pro kontinuální vztahy a děje
Jaká je vzájemná inspirace mezi architekturou v České republice a Japonsku? O výstavě Praha – Tokio / Vlivy, paralely, tušení společného referuje architektka Pavla Melková.
-
Vztahy se propisují do tvaru. Objekty na výstavě Moniky Immrové Tříbení vedou dialog s okolím
Na výstavě Moniky Immrové v Colloredo-Mansfeldském paláci můžeme nacházet, jak tvary soch, v abstraktní a elementární podobě vyjadřují vztahy, které se pod nimi ukrývají.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
