Dokument o Jindřichu Štreitovi vstupuje do kin. Libuše Rudinská ve filmu představuje významného českého fotografa

Jindřich Štreit
Jindřich Štreit

Jindřich Štreit se u nás i ve světě proslavil především díky svým sociálně zaměřeným fotkám, výstavám a publikacím. Rudinská zase před čtyřmi lety rozčeřila vody české dokumentaristiky – a ovšem i historie a politiky – svým snímkem o Pavlu Wonkovi.

Film Na tělo je ale prostý kontroverzních témat, a politikou se už vůbec nezabývá. Tedy – určitě ne schválně a okatě. Chce ukázat myšlení a dílo člověka, jehož fotografický věhlas daleko přesáhl hranice Moravy, Česka i Evropy. O snímku mluvili jak jeho protagonista, tak i autorka v ranní Mozaice.

Platón byl prvním animasofem

Ülo Pikkov

O tom, že byl Platón animasofem, asi nevěděl ani on sám. Termín animasofie je totiž úplně nový. Vymysleli ho studenti známého a ceněného animátora Üla Pikkova, a vznikl spojením slov animace a filosofie. Pikkov ho použil v názvu své nové knihy.

Filmu hodně pomohlo, že zpovídaný a zpovídající o sobě (byť s přestávkami) vědí už čtvrt století. Libuše Rudinská studovala na FAMU původně fotografii – a právě u Jindřicha Štreita. Svého filmového hrdinu tak dobře zná a zná i médium fotografie, i když později zběhla k filmu. Přesto vzájemné filmové oťukávání chvilku trvalo, a tím správným směrem je paradoxně nasměroval až úraz Jindřicha Štreita, který si přivodil během natáčení. „Přivolali jsme mu sanitku a pak ho chodili navštěvovat do nemocnice. Tam se to prolomilo, Jindřich k nám definitivně pocítil důvěru,“ vzpomíná Rudinská. Dramatická situace pomohla i filmu. Štreitovo zranění by si jistě všichni nejraději odpustili, scénami z nemocnice ovšem získal snímek nečekané napětí. Mimo jiné i proto, že fotografa léčili ve špitále, ve kterém se před sedmdesáti lety narodil. A jeho úvahy před kamerou se samozřejmě ubíraly i tímto směrem.

Snímek se natáčel tři roky. „Byla to pěkná a plná léta,“ charakterizuje Štreit onu dobu a dodává: „Člověk samozřejmě vnímá život trochu jinak, když má za zády kameru. Ať chceme nebo ne, situaci to ovlivňuje. Dělal jsem ale všechno pro to, abych kameru nevnímal. Abych se ve filmu nijak nestylizoval a ta kamera byla opravdu live. Snad úspěšně,“ doufá Jindřich Štreit.

Tonda Blaník znovu na scéně

Prezident Blaník

Nový film Marka Najbrta Prezident Blaník je kontroverzní. Ty, kteří mají různé politické názory, nesjednotí, a některé z dosavadních spojenců možná rozdělí.

S Libuší Rudinskou se pak shoduje v tom, že dramaturgicky režisérce do filmu nemluvil, a to přesto, že se do dokumentu nedostalo všechno, co by chtěl. „Je mi třeba líto scény, a ta byla natočena, kdy celé Divadlo Na provázku v čele s Vladimírem Morávkem odešlo na vernisáž mojí výstavy – a tam se děly zajímavé věci,“ jmenuje Štreit jednu takovou situaci, která se nakonec do snímku nevešla. „Jindřich, není filmař a neví, jak se film skládá. Proto jsem si musela stát za svým,“ kontruje režisérka. Všechny neshody jsou ale jenom zdánlivé, filmařka a její objekt, tedy fotograf Jindřich Štreit, byli po dobu natáčení ve shodě a přáteli zůstali i po dokončení snímku. Koneckonců – nebyl důvod, aby ne. Výsledná podoba dokumentu je, pravda, dílem režisérky, leč Jindřich Štreit je prezentován v dobrém světle: při své otevřenosti je přemýšlivý, altruistický, příjemný i k lidem, které vidí poprvé. Upřímně mluví o svých touhách, rysech své osobnosti i o manželce, paní Agnes, se kterou je už téměř půl století. I o její aktuální nemoci, která přišla během práce na filmu.

Na FAMU si budou hrát. Magisterský obor design počítačových her otevřou v roce 2019

Herní design je umění nejbližší kinematografii, pracuje s pohyblivými obrazy a zvuky, tedy se stejným výchozím materiálem, jako film

Na FAMU, tedy pražské Filmové a televizní fakultě Akademie múzických umění, jdou s dobou. Přespříští akademický rok tu otevřou nový obor: herní design.  V Mozaice Českého rozhlasu Vltava ho představila jeho ideová matka Helena Bendová.

S režisérkou si očividně rozuměl. Koneckonců – rád na ni vzpomíná i jako na svoji studentku, a jak přiznává, skutečnost, že se od dokumentární fotografie odklonila k filmu, ho překvapila. „Vidím ale, že filmy, které udělala, jsou dobré a z toho dokumentu vycházejí. Pak je celkem jedno, jestli fotíme nebo filmujeme,“ uzavírá Jindřich Štreit, hlavní hrdina filmu Libuše Rudinské Na tělo.
Určitě stojí za to si na film do kina zajít. Přejme mu hodně spokojených diváků. Na Moravě se k tomu prý schyluje.