Do porady spěchej, chceš-li pravým učitelem býti! Vzdělávací systém 19. století

Povolání učitele nikdy nebylo snadné. Na jednu stranu býval „pan učitel“ – zejména v malých obcích – důležitou a váženou postavou, vzdělancem, který dovedl v mnohém poradit. Zároveň však byli kantoři pod přísným dohledem státních úřadů a žili většinou ve velmi skromných poměrech, s mizerným platem i možnostmi.

Docentka Magdalena Pokorná, která je odbornicí na historii 19. století v českých zemích, věnovala učitelské profesi rozsáhlou kapitolu v nedávné vydané knize nazvané „Jen žádný rámus, pánové!“. Důležitou etapou ve vývoji českého školství byla totiž právě padesátá léta předminulého století, kdy se po revolučním roce 1848 a následném přísně utaženém bachovském období všechno měnilo. Někdy jen zvolna, ale přece. I ve školách.

Zajímavým a důležitým fenoménem byly tehdy tzv. učitelské porady. Co si pod nimi představit a co znamenaly pro tehdejší pány (ano, jen pro pány, protože ženy směly učit jen ruční práce) učitele?

K účasti na učitelských poradách zval František Josef Řezáč, podporovatel a reformátor českého školství, na stránkách časopisu Škola a život naléhavě, a dokonce ve verších: 

Do porady, do porady, spěchej starý, chvátej mladý. Starý ohněm mladých se zahřívej, mladý vida staré, víc plápolej.