Do jaké míry je člověk schopný pohlídat si vlastní štěstí? I o tom je romance Marťanské lodě, říká režisér Jan Foukal

Sametovou revoluci Jan Foukal prožil jako desetileté dítě. Svět, který se mu pak v devadesátých letech otevíral, vnímal jako fascinující záležitost v čele s nedosažitelnou Amerikou. Zaoceánskou kulturu, hlavně písničkáře a atmosféru kamionů ukrajujících míle z dlouhých cest, si brzy oblíbil, což se obtisklo i do jeho autorské tvorby. Do Ameriky se nakonec vydal za svým strýcem, ale nějaký čas trávil i na cestě s řidiči kamionů. Vznikl tu základ audiovizuální road movie, kterou inspirovala báseň Song Of the Open Road zakladatele moderní americké poezie Walta Whitmana. Jeho poezii ostatně Foukal sám překládal, byť jen pro vlastní účely. V roce 2014 pak vydal pod hlavičkou projektu Johannes Benz svou první písničkářskou deskou nazvanou One Way Road.

Cesta do lesa, cesta k sobě

Téma cesty se ve Foukalově hudební i filmové tvorbě objevuje opakovaně. Album, které vydal letos ve spolupráci s hudebníkem Albertem Romanuttim, se jmenuje Space Tramp, a ačkoliv zní jinak než jeho debut, jednotlivé skladby mají stále kořeny v americkém písničkářství. O cestě z města do „země svobody“, kterou představuje les, je i jeho celovečerní debut z roku 2015 Amerika. Na čundry se – vždy alespoň na pár dní v roce – snaží jezdit dodnes, láká ho být sám se sebou součástí velké přírody. O motivacích vedoucích ke vzniku Ameriky mluvil ve Vizitce detailně.

Z filmu Amerika (režie Jan Foukal)|foto: Aerofilms

Lyrický je i Foukalův aktuální film Marťanské lodě, který měl premiéru na festivalu v Karlových Varech a do distribuce vstupuje 16. září. Příběh Martina a jeho dívky Elišky, již sužují lékařsky nevysvětlitelné bolesti, vnímá jako romanci. „Kdo je nastavený na tenhle druh čtení, bude tomu plně rozumět a užije si to. Kdo je zaměřený na literaturu faktu, mohl by být trochu zklamaný,“ konstatuje. Vedle lásky hraje ve filmu hlavní roli psychosomatika, respektive otázka, do jaké míry je člověk schopen ohlídat si svoje štěstí.

Stojím u vchodu a trhám lístky

Podobně jako při natáčení filmu Amerika si Foukal hlídal, aby měl dostatečnou znalost okolností. „Už nedohledám, co přesně se dotyčné dívce stalo,“ naráží na fakt, že snímek vznikl na motivy reálného vztahu frontmana kapely Květy Martina Kyšperského a jeho přítelkyně, psycholožky Aleny Černé. „Přesto jsem se ale scházel s různými odborníky na psychosomatiku a studoval jsem ji v širších souvislostech. Chtěl jsem zjistit, co se v člověku musí dít, aby to celé skončilo tak, jak to skončilo.“

Z filmu Marťanské lodě, Martin Kyšperský a Eliška Křenková|foto:Falcon

Foukal na FAMU vystudoval Katedru dokumentární tvorby a je velkým fanouškem domácích filmů točených na příruční kameru, ostatně tématu se věnoval i jeho bakalářský snímek Ahoj Babu z prostředí psychiatrické léčebny. Do budoucna by se však rád zaměřil na hranou kinematografii: materiály na nový snímek sbíral letos v červnu na pouti do Santiaga de Compostela. V rozhovoru také popsal, jak se se svou iniciativou Kino otevřeno snaží o znovuobnovení fungování jednosálových biografů, která začala po nástupu digitálních médií skomírat. V minulosti se svými přáteli pomáhal technikou i výběrem filmů rozjet například kina v západočeském Manětíně či Kytlici na Děčínsku. V současné době už se Foukal zvládá starat pouze o kino Sokol v Českém Šternberku, kde má chalupu. „Promítáme tam v pátek v sobotu, stojím u vchodu, trhám lístky a dělám s kamarády popkorn. A máme i program pro děti,“ usmívá se.