Divadlo pro děti dělám tak, aby bavilo mě i mé vrstevníky, říká režisér Janek Jirků. Důležitá je intuice, smysl pro humor a hravost
Když neví kudy kam, často si vzpomene na svou ženu Marjánku, s níž žije přes pětadvacet let. I další ženy – sestry, matka i profesorky z gymnázia – hrály v jeho životě důležitou roli. O silných a svobodných dívkách připravuje v Divadle Minor inscenaci Princ na bílém koni a jednou by rád pro divadlo přepracoval příběh vévodkyně Zaháňské, která výrazně ovlivnila běh 19. století. Hostem Markéty Kaňkové byl ve Vizitce oceňovaný režisér Jan Janek Jirků.
Městys Jimramov, na náměstí fara a v ní tatínek – farář a maminka – režisérka, připravující předvánoční divadelní inscenaci Broučků tamního rodáka Jana Karafiáta. „Scénář rozstříhala na nudličky a na druhou stranu napsala jméno dítěte, které danou roli bude hrát. Pokaždé jsem si přál dostat tlustou nudličku,“ vzpomíná režisér Jirků, kterému nikdo neřekne jinak než Janek, na dospívání v novoměstské evangelické rodině. K lepším známkám z matematiky mu nepomohlo ani důsledné doučování, v divadle – jednou prý v roli Kaina o svého kamaráda Abela zlomil dřevěný nožík – se ale viděl odmala.
Na Bratry naděje jsem doopravdy pyšný
Na DAMU vystudoval pod vedením Jana Borny režii na Katedře alternativního a loutkového divadla a divadlu pro děti se věnuje průběžně celý život, byť, jak říká, to původně jeho plán nebyl. Ve třiadvaceti se stal uměleckým šéfem Divadla Minor, do kterého se jako režisér vrací dodnes. A i po dvaceti letech tam, stejně jako tehdy, „zkouší všechno“. Loutky ovšem bere do hry jen výjimečně, počká, až si o to samy řeknou a posunou metaforu. „V těch třiadvaceti jsem si ještě pamatoval, jaké to bylo, když jsem byl dítě. Měl jsem z té doby s divadlem pár nepříjemných zážitků, a tak jsem chtěl, aby to, co děláme, děti bavilo. Teď, když sám prožívám rodičovství, chci, aby to bavilo i mě a mé vrstevníky. I proto říkám, že neděláme dětské, ale rodinné divadlo,“ konstatuje. Mimochodem, jeho nejstarší děti Rozárka a Josef se už aktivně podílejí na rozhlasové i televizní tvorbě, společně například účinkovali v dokumentu České televize S Jakubem v Africe. K vidění bude od 8. března.
Čtěte také
Janek Jirků ve Vizitce detailně mluvil o nejnovější minorské inscenaci Princ na bílém koni, jejímž poselstvím je, že žádné děvče by nemělo stát v řadě a čekat, až mu osud nakáže, kudy jít. Zmínil radost ze spolupráce s milovaným Divadlem v Dlouhé, kde bude mít letos premiéru inscenace Amberville – Plyšoví gangsteři podle knihy, již dostal darem od své ženy, a zastavil se také u inscenace Bratrů naděje. Příběh české loutkařské školy, která je od roku 2016 součástí nehmotného dědictví UNESCO, připravil ve spolupráci s Jakubem Kopeckým, jenž je přímým potomkem loutkářského klanu. Za svou práci dostali několik divadelních cen. „Je skvělé, že dvě stě let spojených s naší identitou se dá vyprávět na příběhu jedné rodiny, a ještě je to spojené s něčím tak typicky českým, jako je loutkové divadlo. Jsem na tohle kolektivní dílo doopravdy pyšný.“
Související
-
Z Bochova volá paní hrochová! Když se u psaní pro děti nebavím já, nebude to bavit ani děti
Spisovatel, textař, písničkář, úředník a otec dvou dcer Jiří Dědeček nedávno vydal další knížku pro děti.
-
Babička, co sjíždí zábradlí. Při psaní je mi nejlíp v prostoru dětské svobody, říká Marka Míková
S Hanou Slívovou mluvila hudebnice, režisérka a spisovatelka Marka Míková, jejíž knížka Kabát a kabelka získala cenu Magnesia Litera za knihu pro děti a mládež.
-
Nina Malíková: Loutkové divadlo se neustále proměňuje
Rozhovor s divadelní historičkou o rozporu mezi tradicí a moderním viděním v loutkovém divadle i o nelehkých, leč zásadních zkušenostech s žánrem činohry.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka