Nina Malíková: Loutkové divadlo se neustále proměňuje
Rozhovor s divadelní historičkou o rozporu mezi tradicí a moderním viděním v loutkovém divadle i o nelehkých, leč zásadních zkušenostech s žánrem činohry.
Nina Malíková se narodila jako dcera slavného otce; Jan Malík byl jedním z „otců zakladatelů“ českého loutkářství, stál u zrodu časopisu Loutkář i mezinárodní loutkářské unie UNIMA a v roce 1950 založil Ústřední loutkové divadlo – dnešní Minor. Děti slavných rodičů to nemají lehké, pro Ninu Malíkovou bylo tedy od začátku zásadní najít si vlastní divadelní cestu.
Tatínek byl v první řadě výtečný organizátor, kromě toho byl zajímavý autor a vynikající technolog. Já jsem dlouho loutky odmítala a chtěla jsem dělat ‘opravdové divadlo‘.
Léta činoherní
Po studiích divadelní vědy začínala jako lektorka v hradeckém Divadle Vítězného února, dnešním Klicperově, pak se vrátila do Prahy, kde strávila 11 sezón v Divadle S. K. Neumanna (dnešní Divadlo pod Palmovkou), a to ve společnosti režisérů jako byli Jiří Grossman nebo Otomar Krejča.
„Krejča byl dán na libeňskou scénu tzv. na převýchovu, musel uvádět tituly, které vůbec dělat nechtěl; a nikdy se s tou změnou nesmířil, k tomuhle období se později nikdy nevracel. Pro mě to byla neuvěřitelná zkušenost, vidět Krejču, jak zkouší, ačkoliv mě nikdy nebral vážně. Grossman byl jiný - laskavý režisér, který šel na věci jako dramaturg, a dával tamním hercům příležitost, slyšel na ně.“
Loutky tady byly, jsou a budou, ať tedy tvůrci loutkového divadla neztrácejí naději. Loutky totiž musí rezonovat v publiku – jinak je to jen hraní s panenkou.
Zaostřeno na loutky
Po odchodu z libeňské scény přišla pro Ninu Malíkovou v devadesátých letech éra v kladenském Lampionu, kterou charakterizovala spolupráce s režisérem Karlem Brožkem a společná snaha uvádět náročnější tituly pro větší děti a pro dospělé. To byla poslední dramaturgická zastávka Niny Malíkové; souběžně se už dlouhá léta věnuje výzkumu v oblasti historie loutkového divadla, přednáší na DAMU a do roku 2015 vedla časopis Loutkář, do kterého přispívá dodnes. Také je předsedkyní mezinárodní loutkářské unie UNIMA, která letos oslaví 100 let existence; v rámci této činnosti cestuje po celém světě, zasedá v porotách festivalů a snaží se obhajovat české loutkářství jako stále živý a ojedinělý fenomén.
Nejposlouchanější
Fjodor Michajlovič Dostojevskij: Idiot. Nadčasový příběh o víře, že dobrota může změnit lidská srdce
-
Friedrich Dürrenmatt: Listopadový podvečer. O setkání slavného spisovatele a vnímavého čtenáře
-
Miguel de Cervantes y Saavedra: Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Střet ideálu s realitou
-
Za úplňku a Vrátka z bambusu. Povídky japonských klasiků
-
Balla: Velká láska. Opravdový milostný román, nebo nesmlouvavý a ironický pohled na současný svět?
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.