Desatero glos načerno

Jak se již v pořadu věnovaném jubileu Jiřího Černého praví: nepopudit za normalizace svým psaním rudého býka a zároveň si zachovat tvář nebylo snadné. A ještě se k tomu vyrovnat s dilematem upřímnost versus takt. Vraťme se teď proto prostřednictvím několika ukázek z časopisu Melodie do oné doby. V roce 1975 bylo každé slovo o hudbě západně od opony lačně hltáno, šťastná menšina pak zažila pana Černého na Antidiskotékách (Rockování) osobně.

Být naší krásnou Vlastí, hnal bych většinu ctitelů, co se jí dvořili na Děčínské kotvě, ať si jdou za jinou ženskou, za nějakým růžovým obláčkem, ochotným považovat sobělibý textařský i melodický staroromantismus za city nebo dokonce – ale to snad ani není možné – za umění. (Melodie 1975 / číslo 1)

České ucho těžko posoudí – zvláště na první poslech – dávku textařského sentimentu. A že Denver nemá špinavé džínsy nebo že při třech jeho vyprodaných představeních v newyorské Madison Square Garden vůbec nebylo cítit marihuanu, což nám recenzenti prezentují jako doklad měšťáckosti publika – to už přežijeme teprve snadno. (Melodie 1975 / číslo 1)

Častý názor, že leccos z rockové hudby dneška je vlastně vážnou elektrickou hudbou zítřka, je založen právě na albech, jako je páté od skupiny Yes. (Melodie 1975 / číslo 1)

Nenapadlo by mne srovnávat Oldfielda se Sibeliem a nemohu se zbavit dojmu, jistě ošklivého a nekolegiálního, že někteří nadšení recenzenti možná v životě neslyšeli, co se ve vážné hudbě dá dělat třeba zrovna se zvony: například ve Franckově Prokletém lovci nebo v korunovační scéně z Musorgského Borise Godunova. Na druhé straně bych však Zvonům nepředhazoval jejich univerzální ohlas, to, že nikoho nepopuzují, ani staré, ani mladé, ba že je někdo vnímá jako kýč, náhražku vážné hudby. Bohužel, do myslí konzumentů nevidíme. Čte – li třeba někdo Hemingwaye nebo Babela jakožto pornografii, není to chybou spisovatelů, ale onoho čtenáře. (Melodie 1975 / číslo 2)

Dokonalá pěvecká harmonie, pevná jak u Everly Brothers, něžná jak u Simona a Garfunkela, zvučná jak u Mamas and Papas, melodická jak u starých Seekers a samozřejmě jak u Beatles. Schopnost udělat i z koncertu mezi čtyřmi stěnami minifestival, kde posluchači se cítí stejně volně, jako by leželi na louce a hudebníkům pluly nad hlavami beránky. Protipól k elektroartilérii a vykrucujícím se zženštilým zpěvákům se stíny pod očima. Klapot, zvonění, cinkání a broukání dřevěných akustických kytar, s mírnou podporou bicích a baskytary. (Melodie 1975 / číslo 3, recenze na Crosby, Stills, Nash and Young )

I s hledáním vlastního výrazného typu je to jako v základní myšlence připravovaného alba: zpěvačka se ho někde dotýká, jinde se od něj možná vzdaluje. Žádný recept neexistuje, hlava je z toho občas polámaná, člověku se jistě zasteskne po tom, aby si jeho repertoár zpívali i posluchači. Ale pořád je to životnější a dobrodružnější, než zapadnout jako kolečko do soukolí továrny na hity, vyměnitelné, nevychýlitelné o milimetr, nastavované přesně podle seismografu hudebních mód. (Melodie 1975 / číslo 3, recenze na nové LP Miluše Voborníkové)

Jiří Černý |foto: Khalil Baalbaki

Když mu lidé předhazují jeho skladatelské úspěchy, říkává: "Především patřím na pódium. Mám rád řev líčidel a vůni davu." (Melodie 1975 / číslo 4, recenze na nové LP Gordona Lightfoota)

Před patnácti lety si mi jedna pěvecká barytonová hvězda postěžovala, proč ten Suchý toho hrozného zpívání nenechá. Tuhle se týž muž zase divil, jak ten Lutka může s tímhle repertoárem vystačit – o zpěvu ani nemluvě. Patrně už nikdy nepochopí, že pohádky bez Kašpárků by ztěžkly do řinčících, lesklých, nudných rytíren. (Melodie 1975 / číslo 5)

Co je světová avantgarda Pop music? Rytmika Hancockových desek? Andersonova flétna ve skladbách Jethro Tull? Smyčcová aranžmá písní Eltona Johna? Vzkříšení klavíru na snímcích Roberty Flackové a Carole Kingové?. Či co se ještě všechno dnes usilovně kopíruje? Na takové – a mnohé jiné - věci přišli před pěti lety Grechuta s Pawluskiewiczem sami. A jestliže zpěváci jako Springsteen nebo Jackson Browne leccos dluží Dylanovi a Van Morrison, Cat Stevens nebo Dan Fogelberg zase Donovanovi, stojí Marek Grechuta se svým tichým, dyšným, snovým polovyprávěním sám. Tak ideálně spojený s barvou hlasu, texty, melodiemi, stavbou, výběrem nástrojů, že tomu člověk naslouchá ponořen do sebe, neschopen vyčleňovat z této nové, nepoznané krásy její stavební díly a popisovat je. Dnes bych se nebál komukoli zahrát vedle Hancockových Lovců lebek devítiminutový Grechutův Chorovod – ale nikdy dřív by mne to nenapadlo. (Melodie 1975 / číslo 6)

Já sám mám Vondráčkovou raději v rockové poloze někdejší Ondráčkovy produkce, to už je ale spíš věc gusta než vkusu. (závěr recenze LP Helena a strýci, Melodie 1975 / číslo 6)