Deníky Josefa Koudelky jsou jako poklad. Přečíst je ve dvaceti, fotím úplně jinak, říká fotograf a kurátor Tomáš Pospěch
„Je skvělé, že se Josef Koudelka rozhodl své deníky nezničit. Jsou dobrým zdrojem pro pochopení jeho tvorby. Čím víc jsem je četl, tím víc jsem si ho vážil jako člověka, vážil jsem si jeho schopnosti dělat těžká rozhodnutí a řešit neradostné události,“ řekl ve Vizitce historik umění, fotograf a kurátor Tomáš Pospěch. Poslední roky trávil jako editor knižního vydání Koudelkových deníků.
Deníky si světově známý fotograf Josef Koudelka vedl od dvaatřiceti. Původně chtěl všech osmašedesát sešitů spálit, pak padla volba na zaplombování v Památníku národního písemnictví. Nakonec se však rozhodl pro jejich zveřejnění. „Ptal se různých lidí, kdo by byl na jejich vydání nejlepší, a já tedy děkuji, že dostal tolik tipů na mě,“ usmívá se Tomáš Pospěch. Rodák z moravských Hranic se fotografii a vizuálnímu umění věnuje odmala, fotil už na přelomu 80. a 90. let pro místní periodika a pro potřeby lokálních kapel, později v Praze, Olomouci a Opavě studoval dějiny umění i samotnou fotografii. Prý proto, že se nemohl rozhodnout, zda se bude věnovat spíše teorii, nebo praxi.
Dnes to s úspěchem kombinuje. V Opavě na Institutu tvůrčí fotografie učí, ve svém pražském nakladatelství PositiF vydává fotografické knihy své i jiných autorů a externě spolupracuje s dalšími značkami: Koudelkovy Deníky – nakonec došlo na výtah čítající 416 stran – do světa posílá nakladatelství Torst. Pospěcha nejprve zajímalo, zda se bude v Koudelkových zápiscích orientovat. Záhy ale zjistil, že má v rukou materiál nesmírně cenný nejen pro fotografy. „Kdybych si ty deníky přečetl ve dvaceti, nastartovaly by mě k tomu, abych si věci uspořádal a dělal jinak. Věděl bych, jak se ve fotografování vyhnout slepým uličkám,“ vypočítává Pospěch. „Koudelka ve svých denících popisuje, jak se fotografové vyrovnávali s krizí fotožurnalismu, jak fungovala agentura Magnum, jak on sám uvažoval o své tvorbě. Dává v nich návod, jak systematicky rozvíjet vlastní projekty. Je to ale taky příběh člověka, který se snažil neztratit a zúročit svobodu.“
Jedenáct stejných fotografií
Koudelka si v denících mnohokrát zapsal, že není nikterak mimořádný fotograf, ale že chodí na místo, kde jej čeká fotografie tak dlouho, až ji dostane. Pospěch to ve Vizitce popsal na příkladu série fotografií jemenského olivovníku. Koudelka se na dané místo vrátil jedenáctkrát a v archivu tak má jedenáct velmi podobných fotografií. S Tomášem Pospěchem dlouze řešil, kterou vybrat, a nakonec se shodli na prvním pokusu.
Čtěte také
Ve Vizitce mluvil také o své kurátorské práci v pražském UMPRUM muzeu, kde se stará o obsáhlý Koudelkův dar České republice, i o autorské fotografické tvorbě. „Mapuji, co je to češství, co to znamená být Čechem, jak vypadá česká kultura. Zmapoval jsem třeba nejrůznější variace domu, který si lidé stavěli svépomocí podle plánů šumperského projektanta Josefa Vaňka z roku 1966 a které dobře vypovídají o jejich představě, co je to architektura a jak by chtěli bydlet,“ říká na konto slavného šumperáku, kterému věnoval před šesti lety stejnojmennou knihu.
Zaměřil se ale také na architekturu rodných Hranic a sousedních Teplic nad Bečvou a je editorem knihy Role fotografie o rozdílných přístupech k tomuto médiu. V jeho PositiFu v nedávné době vyšla knížka Sudetská kronika, která nabízí průřez dílem krnovského projektanta Gustava Aulehly, jenž na malém městě navazoval na fotožurnalistiku Henriho Cartier-Bressona, anebo kniha spartakiádních fotografií Zdeňka Lhotáka. Do Vánoc bude ještě vydána publikace Pavla Vavroušky Nová Sedlica, plná snímků z nejvýchodnější, poslední vesnice tehdejšího Československa.
Související
-
Ty fotografie jsou pravda, tak je podepiš! Rozhovor s anonymním fotografem Josefem Koudelkou
Rozhovor se světově proslulým fotografem Josefem Koudelkou o invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 i o Koudelkově srpnovém lunatickém fotografování.
-
Klidně čekat a být soustředěný. Tím se při focení řídím všude na světě, říká Jindřich Štreit
Jindřich Štreit je fotograf, jenž se věnoval černobílé fotografii. „V poslední době fotím barevně, protože si myslím, že barva je současná. A já chci dělat současné fotky,“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
