Dělat věci pomalu

10. květen 2016

„Koukej sebou hnout!“ Ano, přiznávám se, tato strašlivá věta patří i do mého mateřského slovníku, i se všemi variantami, které pro ni český jazyk poskytuje. „Hejbni kostrou,“ říkali jsme už jako školáci, aniž bychom kdy využili doslovného porozumění a vypůjčili si na to hejbnutí onu kostru za školního kabinetu.

„Hoď sebou,“ zněla jiná varianta, zvlášť protivná ve chvíli, kdy by sebou jeden býval chtěl hodit nanejvýš do postele. A konečně „Dělej,“ s patřičně protaženým „e“ – paradoxně tím delším, čím kratší a kratší byla naše trpělivost. Doznávám pokorně: používám všechny tři. Nejen vůči dětem. U těch je to samo sebou pochopitelné, protože koho baví číst několikrát do měsíce v žákovské knížce „pozdní příchod“ a honem sebou hodit a poznámku podepisovat, samozřejmě rychle, aby se to všechno stihlo?!

Používám je i u sebe. Možná na sebe nezvyšuji hlas, výhrůžně nenatahuji „děleeeej“ a neberu významně za kliku. Tím ale výčet končí a také efekt, který takovým hartusením dosáhnu, je stejně nulový jako u těch dětí. Neposlechnu se a neposlechnu a věci mi trvají stejně dlouho, ať sama sebe popoháním, nebo se nechám prostě být.

„Šel bych docela pomaloučku ke studánce,“ představuje si ve slavné knížce Malý princ. A my čtenáři uprostřed našeho věčného shonu a popohánění vzdychneme a říkáme si: „Ach, to by bylo!“ Vykročit mezi lidi a jít pomalu, jen co noha nohu mine, a nikam nespěchat. Vánek nám lehce ovívá tváře, písek pouště křupe a šustí pod podrážkami bot a studánka se tiše a spokojeně třpytí ve slunci.

Ovšem zkusili jste to někdy? Jdete-li po ulici, co noha nohu, budete muset sem tam hvízdnout a zastavovat se a nápadně se rozhlížet po neexistujícím pudlíkovi, jinak vás okolí bude mít za blázna. Chodit pomalu totiž musí mít důvod, a ne-li jiný, tedy aspoň ten chlupatý s obojkem a známkou – který mimochodem také upřednostňuje více než rychlý pohyb.

Zkoušíte-li zvolna dojít na poštu, už v půlce zebry vám zhasne zelený panáček a budou na vás troubit a poštu vám před nosem zavřou, protože o polední pauze se nepracuje. A to jsme jenom u chůze – co teprve kdybyste zkoušeli pomalu zaplatit v supermarketu anebo tam zvolna skládat zboží z pásu do košíku. Nerudné pípání čtečky kódů už vám udá tempo, loudalové!

Ba ani „rychlý“ a „pomalý“ pruh na dálnici neznamená víc než vyprázdněné sousloví, a spíš by se měly jmenovat „rychlý“ a „ještě rychlejší“, protože „pouhá“ stovka v tom levém přece jen znamená rychlost geparda v plném trysku – právě toho geparda, kterého jsme v době poznámek za pozdní příchody vídali v učebnicích přírodopisu jako rychlostního rekordmana.

Milý Malý princi, nic proti studánkám. Nápad je to hezký, ale buď si jist, že nešel. Nešel bys pomaloučku ke studánce a ani nikam jinam. Nejenže by ti v půlce cesty zhasl zelený panáček. Ale dozajista by se někdo záhy objevil a nevrle houkl, abys pohnul kostrou. Tak dělej!

autor: Alena Scheinostová
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

Zmizelá osada

Koupit

Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.