David Černý – Fifty Licks. Pod kůží kontroverzního umělce

3. září 2017
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Jan H. Vitvar – David Černý – Fifty Licks

David Černý - Fifty Licks - neokázalá a živě psaná monografie, která se na Černého dívá s kritickým odstupem a s nutnou dávkou humoru i nadhledu. Reflektuje jeho kontroverzní osobnost i jeho celoživotní témata, obsese, průšvihy a přínosy.

Mimina šplhající po Žižkovské věži, narůžovo natřený tank, klikující London Booster nebo vztyčený prostředníček namířený na Pražský hrad. To jsou jen některé z provokativních projektů nekonformního výtvarníka, buřiče a drzého společenského kritika Davida Černého.

Třicet let jeho působení na české i mezinárodní výtvarné scéně teď v monografii s názvem David Černý - Fifty Licks mapuje výtvarný kritik a Černého dlouholetý kamarád Jan Vitvar. V roce padesátých narozenin Davida Černého vydalo nekonformní monografii Nakladatelství Paseka.

S Janem Vitvarem, autorem monografie, výtvarným kritikem a vedoucím kulturní rubriky týdeníku Respekt, mluvila Markéta Kaňková.

03043315.jpeg

David Černý - Fifty Licks - to je knížka, která v mnohém připomíná rockovou desku. I jejím předmětem je ostatně osobnost, která v mnohém splňuje parametry rockové hvězdy. Jaký je příběh téhle knížky? A kdy se příběh začal psát?

Příběh se začal psát asi v roce 2000, kdy jsme se poprvé seznámili a kdy z rukou tehdejšího prezidenta Václava Havla přebíral prestižní Cenu Jindřicha Chalupeckého. Průběženě jsme se potkávali, až se z toho stalo přátelství; tedy z mé strany pravidelné pozorování, z jeho strany pravidelný kontakt. Před rokem jsme debatovali nad tím, že by rád svoje dílo shrnul, protože nikdy nevyšla knížka, která by jeho dílo shrnula úplně. Vyšla jedna kniha s názvem Promrdaný roky od Tomáše Pospyszila a ta zasahovala do roku 2008. Tím, že byli s Tomášem bývalí spolužáci a spoustu věcí vytvářeli spolu, byla kniha víc osobní. David chtěl něco, co by na něj nahlédlo z většího odstupu a o to jsem se také snažil. A tak vzniklo takové rockové EP.

Výrazná postava české porevoluční alternativní umělecké scény - výtvarník, hudebník, rapper, autor a dramaturg Vladimir 518 - v předmluvě k Vaší knize píše: „Málokdo má koule na to, aby si vytvořil, udržel, a alespoň v nějakém relativním klidu přežil vztah s Davidem Černým…" Vy jste to dokázal - jak?

Tak, že ho neudržuju úplně blízký. Občas se potkáme, pak si dáme pauzu a pak se zase vidíme. S Davidem je to složité, ale často zveličované. Je to prostě výtvarný umělec. Výtvarných umělců znám hodně a i pár takových, se kterými je mnohem těžší vyjít, takže by mě ani nenapadlo se někdy pokoušet o nich něco napsat. Knížka je důkazem, že tak dramatický příběh to není.

02323014.jpeg

S Davidem Černým Vás evidentně pojí kus společné cesty, kus života... Nebylo pro Vás těžké při psaní monografie tento osobní vztah, tuhle hlubší a nepovrchní osobní vazbu prodchnutou řadou společně prožitých příběhů a situací odstínit? Neměl jste obavu z toho, že třeba ochromí schopnost nezaujatého, kritického pohledu na jeho osobnost i tvorbu?

Strach jsem neměl, ale setkal jsem se s reflexemi, ve kterých je mi vytýkáno, že příliš skáču na jeho linku. Ale já myslím, že ne. Živím se jako novinář, lidí ze scény, nejen výtvarné, znám víc. Pro novináře je nejdůležitější udržet si odstup. Toho jsem se nebál. V knížce jsem se snažil vysvětlit, kdo je, protože jsou kolem něj mýty, že je rebel, nonkomforní výtvarník. Snažil jsem se zdůraznit jemnější fazony, kde se projevuje citlivě. Tady bližší kontakt s ním určitě pomohl.

Kdo je podle vás David Černý? Jak moc je v rozporu realita s pečlivě budovaným obrazem?

Já myslím, že pečlivě budovaný obraz je otázka. On si ho moc nebuduje. Tím, že je slavný, viditelný, že dělá věci do veřejného prostoru a často se jimi vyjadřuje k různým otázkám, se z něj stává národní majeteček, se kterým si každý může zacházet jak chce. Jako každý umělec, speciálně rockový, ale i výtvarný, se občas tváří drsněji než ve skutečnosti je. Spoustu věcí, které dělal a kolem nichž byl mediální obraz takový, že je spratek, který si z ničeho nic nedělá, intenzivně prožíval. V knížce jsou zachycené události například kolem Klikujícího autobusu, kdy jsem se snažil naznačit, co prožíval a co nebylo navenek vidět.

02323035.jpeg

V knize píšete, že jste byl přímým svědkem vzniku mnoha Černého projektů. Kterým výtvarným realizacím jste přímo přihlížel? A na který z nich máte nejživější, nejdivočejší vzpomínky?

Pár jich bylo. Tím, že se potkáváme u něj v ateliéru, jsem viděl, co vznikalo. David si dává záležet na tom, aby člověk neviděl dílo, než je hotové. To je na něm zajímavé. Nejsilnější dojem jsem ale měl z noční plavby se vztyčeným prostředníčkem, který připlul na pontonu k Pražskému hradu. Tam byl vidět obraz buriče, který chce říct, co pro něj prezident znamená a zároveň obraz profesionála, který si dává záležet, aby nic neselhalo.

Monografii jste se rozhodl „odvyprávět" podle Černého stěžejních témat, kterým se v průběhu výtvarné kariéry věnoval a ke kterým se často vracel. V první kapitole tak čteme o agresi, zbraních a smrti, ve druhé o sexu, miminech, rodině, v dalších o hlavách, mozcích, řezech a tak dále... Proč jste se rozhodl pro tohle uspořádání? Byla to nejjednodušší cesta, jak se pokusit uchopit v mnohém neuchopitelný fenomén jménem David Černý?

Asi to byla nejjednodušší cesta, ale napadlo mě to spontánně. Ve svém díle má stěžejní témata, ke kterým se vrací v takové sinusoidě. Když jsem si vygeneroval všechna jeho díla, složil jsem z toho několik skupin. Ani sám si neuvědomoval, že některá díla spojuje jedna linka. Tady vzniknul nápad udělat knihu jako rock´n´rollové EP. Jsou to kapitoly desky, které se týkají jednoho tématu a dohromady to skládá výpověď o jednom člověku a jedné společnosti.

Jednotlivé kapitoly jste nazval podle slavných a komerčně úspěšných alb Rolling Stones. Mělo to i jiný důvod než ten, že Rolling Stones jsou Černého oblíbenou kapelou?

O tom jsme měli debatu. Kapela Rolling Stones ho provází celý jeho život. Také mě to napadlo kvůli jednomu z jeho největších zářezů, když umístil v rámci svého boje proti komunismu na tričko znak Fuck the KSČM a díky Václavu Havlovi přemluvil Keitha Richardse, kytaristu Rolling Stones, aby s ním vystoupil na zahájení koncertu na Letenské pláni. Tehdy jeho dílo vidělo tolik lidí jako snad nikdy.

„Malinka“ otevírá palčivé téma krize lidské identity

Ilustrační foto

„Malinka“ - silná autorská výpověď, která suverénním způsobem zpracovává především ženská témata jako jsou mateřství, nenaplněné mateřství a adopce.

Už zmiňovaný Vladimír 518 v předmluvě k Vaší knize píše, že je těžké zasadit Davida Černého do jemnějších souvislostí. Vy jste se o to přesto - a myslím, že poměrně úspěšně -  pokusil. Bylo pro Vás zasazování Davida Černého, jeho života i tvorby do kontextů českého uměleckého prostředí, českého společenského života těžké? S čím jste se při vzniku monografie nejvíce potýkal?

Asi s Davidem samotným. Oporou pro knihu byla spousta rozhovorů, které jsme vedli v průběhu loňského roku. Byly to desítky hodin rozhovorů. David toho má hodně, rád odbíhá. Nejtěžší bylo přimět ho k soustředění. Jinak jsem neměl žádný problém ani s ním. Knížku před vydáním četl a asi až na dvě drobnosti nebylo třeba nic měnit. Nedovedu si představit u žádného jiného výtvarníka, že by něměl s čímkoli, co bych o něm napsal, problém.

David Černý – Miminka

V knize píšete, že Černého nejsilnější a nejpodstatnější práce jsou veřejností často přehlédnuty, že nedosáhly takové popularity a společenské rezonance, zmiňujete například Freedom z roku 2011, kterou vystavil v MeetFactory... Co Vy osobně pokládáte za Davidovy nejzdařilejší, nejdůležitější a nejsmysluplnější realizace?

Freedom mi přijde zásadní. Je to starý projekt, který chtěl původně umístit na Staroměstskou radnici, byly to železné dlouhé tyče, na kterých byla torza lidských těl, která se měla otáčet nad místem, kde bylo popraveno čtyřiadvacet českých pánů. Radnice to ale neschválila. Pak ho napadlo, že to vystaví v MeetFactory, kde se torza točila v temné místnosti a obrušovala se o beton. Přišlo mi, že je to jedno z jeho klíčových děl, protože i on se snaží něco obrousit - naše pofidérní přemýšlení o věcech. Takových věcí má víc. Tíhne ke spektakulárnosti, k velkým projektům, ale těžko bych z toho něco vybíral. Freedom mi přišlo důležité zdůraznit, protože nebylo vystaveno ve veřejném prostoru. Ale mám rád třeba Trabanta, což je jedno z jeho z prvních děl. Líbí se mi i jeho poslední věci. Jeho dílo beru jako celek, ne jako jednotlivosti.

Pro řadu lidí mohou být jeho realizace v mnoha ohledech přes čáru... jak to vidíte Vy? Přestože celý svůj život vědomě překračuje konvence a hranice - šel někdy v něčem až moc přes čáru?

Já si myslím, že ne, že v umění takto člověk nemůže přemýšlet. Pokud si někdo, kdo se zabývá uměním, kulturou, řekne, že tady je čára, je to hrob. Umělec má čáru naopak posunout, pokud ji vůbec vnímá. David samozřejmě ví, že něco by bylo přes čáru, ale spíš lidsky. Pár věcí, které možná byly za hranou, se nerealizovalo. Naopak spoustu věcí, které jemu přišly v době vzniku „moc“, dnes bereme jako přirozenou věc. Vůbec nepřemýšlíme, že by šlo o něco kontroverzního. Jestli by byl jeho Velký masturbant, kterého chtěl umístit na Národní divadlo, příliš nekonvenční, je otázka. Třeba by se stal podobnou atrakcí jako otáčející Franz Kafka a fotili by si ho japonští turisté.

Spustit audio