Daniela Fischerová: O jménech aneb Nomina numina

Staří Římané měli krásné heslo: Nomina omina, nomina numina! Tedy: jména jsou věštebná znamení a jména jsou posvátná, tajuplná nebo magická. 

Čtěte také

Daniela Fischerová: O příjmeních aneb Anekdotář

Jen od oka počítáno: kdybychom své rodné jméno slyšeli denně desetkrát: Petr přišel, Petr řekl, to je Petrova věc a pátým pádem voláme Petře! Petře, nepřepepřete mi toho vepře!, je to za průměrný život zhruba třistatisíckrát. Třistatisíckrát zcela specifická vibrace rozechvěje naše bubínky a něco v naší mysli chápe: Aha, to jsem já, to se mluví o mně! To není malý vliv.

V naprosté většině případů jsme si jméno nevybrali, dali nám je druzí, na názor se nás vůbec neptali. Podle nedávné zdejší ankety prý asi pětina lidí nemá své rodné jméno ráda, a pětina, to je poměrně dost. V konzervativní Británii si změní jméno asi 80 tisíc lidí ročně. Ovšem, můžeme zvolit přezdívku nebo si nechat říkat jinak, ale vždycky je to zásah do osobnosti.

Mám kamarádku, která prožila zlé časy a chtěla začít novou kapitolu života. Když už, tak už: vyměnila šatník a dala se přejmenovat. Její pravé jméno vám ovšem neprozradím, ale řekněme, že se jmenovala Kristina Schwarzová. Kristina se psalo se dvěma měkkými i a Schwarzová německy.

Čtěte také

Daniela Fischerová: Existence s lidskou tváří

Za drahé peníze a po spoustě běhání po úřadech… neboť si musíte vyběhat novou občanku, řidičák, kreditku, lítačku a kdovíco ještě – tedy po těch proběhaných týdnech se dneska jmenuje jak? No přece Kristýna Švarcová. Kristýna se teď píše s dlouhým ypsilonem a Švarcová českým pravopisem, piš, jak slyš. Lidé ji desítky let znali jako Kristinu Schwarzovou a stále je Kristýna Švarcová, jen ta psaná podoba je nepatrně jiná, ale popravdě řečeno, kdo to vůbec ví?

„Kristinko, a stálo ti to za to?“ zeptala jsem se. Pohlédla na mě a upřímně řekla: „Ani si neumíš představit, jak mi to pomohlo.“ Inu, nomina numina, jména nejsou jen úřední záznam, ale pro mnohé z nás je to magie.

Je až zvláštní, jak na jménu ulpívá nános jeho nositelů. Po druhé světové válce se zde takřka přestalo dávat jméno Adolf, a třikrát hádejme proč. Ještě názorněji je to vidět na dvojici Boleslav a Václav. Jsou to jména blízce příbuzná, slovanská, předkřesťanská, takzvaná jména náčelnická, podobně znějí a dokonce totéž znamenají: více slavný, Věnceslav a Boleslav.

Čtěte také

Daniela Fischerová: Čtyři rady pro seniory

Zatímco Václav je jméno stále oblíbené, je v šampionské druhé desítce zde dávaných mužských jmen, Boleslav se krčí někde v sedmé stovce. Kdyby tenkrát byl dal Václav úkladně zavraždit Boleslava, kdoví, zda by to nebylo právě naopak.

Říkává se: pošpinil své jméno, proslavil své jméno. Naše jméno, to jsme přece my. Tak je vraťme do oběhu co možná bez špinavých fleků, ať je po nás nosí další jako obnošené, ale pořád pěkné kabáty.