Co přineslo 30 let svobody výtvarnému umění? Daří se privátní sféře a galeriím, umělcům roste konkurence

Dominik Lang, Bone Collectors, 2015, hunt kastner
Dominik Lang, Bone Collectors, 2015, hunt kastner

Třicet let svobody výtvarnou scénu radikálně proměnilo. Co umělcům přinesl rok 1989, jaké podmínky dnes mají a kdo a jak jim pomáhá se prosadit? A jak prostředí výtvarného umění ovlivnila existence komerčních galerií? Na to se zaměřil pořad Reflexe: Vizuální umění!, který připravila Alena Rokosová.

Do své třicetileté historie se letos ohlíží nejvýznamnější ocenění, jaké může získat český výtvarný umělec ve věku do 35 let – Cena Jindřicha Chalupeckého (CJCH). Bilancuje projektem nazvaným Jindřichův model, v rámci kterého představují umělci dvou generací dnešní reflexi svých děl, která vznikla před více než deseti lety. Cenu od roku 1990 organizuje Společnost Jindřicha Chalupeckého (SJCH).

„Vznikla z porevolučního entuziasmu a jednou z velkých motivací bylo vyslat umělce a umělkyně do zahraničí, cena tehdy byla jedinou aktivitou SJCH. V současnosti ale pořádáme řadu dalších programových linií, organizujeme výstavy, rezidence pro umělce,“ říká ředitelka SJCH, kurátorka a teoretička současného umění Karina Kottová.

Podle ní je dnes nemyslitelné, aby si umělci připravovali laureátskou výstavu sami, jak tomu běžně bylo právě v 90. letech. „Není to ani žádoucí. Umělci potřebují mít prostor tvořit, což považuji za absolutně zásadní. Péči o umělce vnímáme jako SJCH na mnoha rovinách, nejen na kurátorské, ale i institucionální – umělci dostanou za svou práci zaplaceno, což ještě před pár lety nebylo zvykem,“ dodává Kottová.

„Aby umělec mohl tvořit svobodně, tak by neměl muset nic“

Ke své práci Převozník se díky projektu Jindřichův model vrátil i laureát Ceny Jindřicha Chalupeckého z roku 1995 Petr Nikl. „Nebyl to návrat někam, kde se nepoznávám. Pracuji kontinuálně, bylo to jen letmé ohlédnutí za tím, na co doteď navazuji,“ popisuje zlínský rodák, který absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze a již v polovině 80. let k mladé generaci umělců, která zásadním způsobem formovala české porevoluční umění. Byl členem umělecké skupiny Tvrdohlaví a po revoluci ho zastupovala Galerie MXM, jedna z prvních porevolučních komerčních galerií u nás. „Aby umělec mohl tvořit svobodně, neměl by muset nic. Nemůže myslet na to, že se jeho dílo musí prodat. Pokud má štěstí jako já, že na to nemyslí a ono se prodává, tak je to ideální stav,“ říká Petr Nikl.

Petr Nikl: Převozník, záznam performance, velkoformátová fotografie, 1996 Převozník, kajak, krejčovská panna, neopren, šermířská maska, 2019 (rekonstrukce sochy z roku 1996)

Sběratelé byli zvyklí nakupovat z ateliérů

Podobně jako MXM fungovaly po revoluci krátkodobě i další privátní galerie. Skutečně dařit se jim ale začalo až po roce 2000 a především v posledních deseti letech. Jednou z nejrespektovanějších současných komerčních galerií je hunt kastner, kterou Katherine Kastnerová a Camille Huntová otevřely v roce 2006. „V Čechách tehdy pořádně nefungoval trh s uměním, instituce byly také trochu mrtvé, moc nespolupracovaly a až na výjimky neměly mezinárodní dosah. Několik komerčních galerií fungovalo, ale zastupovaly málo umělců. Fungoval jenom nezávislý, neziskový sektor, ve kterém ale zase nebyly žádné peníze,“ vzpomíná Katherine Kastnerová.

Galerie 35m2

Vítá, že se v posledních letech narostl počet komerčních galerií. „Je to pro nás velmi důležité. Ve svém okolí na Žižkově máme Drdova Gallery, Nevan Contempo, Nau Gallery nebo nezávislé galerie City Surfer Office a Galerie 35m2. Snažíme se dělat vernisáže ve stejný večer, aby lidé mohli přecházet, sdělujeme si informace, když je potřeba půjčíme si třeba i žebřík. A hlavně pro umělce je dobré, že existuje víc galerií, které je mohou zastupovat,“ myslí si galeristka a dodává, že až v posledních letech se zájemci o koupi učí oslovit nejprve zastupující galerii, nikoli přímo umělce. „Zpočátku to bylo těžké, sběratelé nebyli zvyklí nakupovat přes galerii. Měli pocit, že levnější to bude z ateliéru přímo od umělce. Ale to se mění,“ říká.

Český skluz v oblasti donace

Státní a městské příspěvkové organizace stěží mohou stran akvizic se svými soukromými konkurenty soupeřit. Jednou z nejvýznamnějších galerií zaměřených na moderní a současné umění je Galerie hlavního města Prahy (GHMP), která podle její ředitelky Magdaleny Juříkové po roce 1989 jako vůbec první velká instituce vytvořila zázemí pro aktuální výtvarnou scénu.

Dům u Kamenného zvonu

„Snažíme se v tom pokračovat, ale naši roli do jisté míry převzaly soukromé galerie, které neustále přicházejí se svými objevy, takže si trochu konkurujeme,“ říká Magdalena Juříková, která má mnohaleté zkušenosti nejen s fungováním státní nebo městské příspěvkové organizace, ale i se soukromou sférou.

„Ta disponuje obrovským kapitálem, kterému nemůžeme konkurovat. V Čechách máme obrovský skluz oproti vyspělejším zemím, kde jako samozřejmá věc funguje donace. U nás se až teď objevují známky, že by podnikatelská sféra byla ochotná na něco takového přistoupit, nebo se to děje anonymně,“ říká ředitelka GHMP.