Co je to kostlivec ve skříni

V povídkách tedy něco jako že zloděj vlezl do velkého trezoru, který se za ním zavřel a pancéřovou skříň někdo otevře až za pár let. Komično se ale vnucuje samo. Třeba že kostra patří milenci, který se tam musel skrýt před příchodem žárlivého manžela - a zapomnělo se na něj.

Většinou ale tento obrat používáme, když mluvíme o nějaké nepříjemnosti, kterou je potřeba skrývat před druhými a která se obtížně vysvětluje. Přesně tak jako výskyt kostry v domácím nábytku. Jen poetičtější povahy mluví o třináctých komnatách, ale to znamená něco jiného. Kostra napovídá zločin, třináctá komnata třeba jen nějaké tajemství, které příliš bolí a proto se o něm nemluví.

Jedna věc je jistá, věčně tam ta kostra zůstat nemůže, protože každou skříň jednou někdo otevře. Je to jen otázka času. Ani skříně na Titaniku, ponořené tři kilometry pod hladinou moře, si nemohou být dnes jisté.

Je toho hodně, co se najednou může zjevit. Nemanželské dítě, práskání pro Státní bezpečnost, nezvyklé sexuální preference, zpronevěra a nevěra. U konzervativního politika, který vzývá hodnoty s velkým H, se zjistí, že v 60. letech chodil na podezřelé večírky, kde se kouřila tráva a lidé se tam měli opravdu, ale opravdu, hodně rádi.

Je pochopitelně recept, jak se kostlivce zbavit, který funguje, jako když na hromadu kostí pustíte hladového psa. Přiznat se včas předem. Jenže to je problém. Když se přiznáte k nevěře, nemůže vás už nikdo vydírat, ale čelíte hrozbě rozvodu. Když se přiznáte, že jste chodili za války udávat, vyloučí vás z nějakého svazu bojovníků.

Problém je v tom, že představa rozzuřeného partnera nebo výsměchu publika je horší než vize pekla. Pekelné plameny jsou přece jen abstraktní, zatímco reakce mstivých či ublížených bližních je dost konkrétní. Pak někdo volí strategii vydržet co nejdéle. Ať kostlivec vypadne ze skříně až tehdy, až sám budu kostlivec.