Čína by se měla zbavit zátěže zlé minulosti, říká režisér filmu Sbohem, synu
Dojemná rodinná sága Sbohem, synu sleduje transformaci Číny od kulturní revoluce po současný turbokapitalismus. Po premiéře na festivalu Be2Can snímek vstoupí do české distribuce.
Interview vzniklo při světové premiéře na festivalu Berlinale, kde film získal dvě herecké ceny. Režisér Wang Siao-šuaj (Wang Xiaoshuai) mluví o tom, jak filmoval proměny čínské společnosti a odpovídá i na otázky o cenzuře. Část rozhovoru si můžete přečíst v přepisu, celý ho můžete slyšet v audiu z „čínského speciálu“ pořadu Reflexe.
Hrdinové filmu Sbohem, synu se vyrovnávají s následky minulosti. Lze to pojímat i jako paralelu, že samotná Čína prodělává podle vás tento proces? Že se snaží kriticky vyrovnat s minulostí?
Čtěte také
V Číně je mnoho lidí, kteří se minulostí zabývají a mluví o ní – individuálně. Ale společnost jako celek se podle oficiálních doktrín k minulosti nevrací. Důležitá otázka je, jakým člověkem skutečně chcete být a jak se rozhodujete. V tom filmu je několik postav, které se musejí svou minulostí a výčitkami zabývat, protože je tíží. Když se jim podaří pročistit minulost a shodit tu zátěž, je jim lépe na světě. Myslím si, že totéž platí i pro celou společnost, že by to měla udělat i naše vláda. Kdyby se aktivně snažila zbavit zátěže zlé minulosti, bylo by nám všem lépe.
Ve vašem filmu sledujeme manželský pár. Je to velká láska, provázená ale taky velkou bolestí i osamělostí. Co pro vás osamělost reprezentuje?
Osamělost je univerzální lidský pocit a v Číně má zápornou konotaci. Číňané milují se scházet, jíst spolu a tančit spolu, hrát spolu hry, společně oslavovat Čínský nový rok a být veselí – většinou v rodinném kruhu. To je jejich forma boje proti osamělosti. Když se zamyslíte nad povahou osamělosti, tak zjistíte, že poukazuje na fakt, že potřeby člověka zdaleka nejsou omezeny jen na ty materiální. Obyčejní lidé se osamělostí příliš nezabývají - stačí jim fyzické zajištění existence, rodina a několik přátel. Takže pocit osamělosti pronásleduje spíše lidi ducha - filosofy, básníky, umělce, i nás režiséry - než normální pracující lidi.
Kromě ústředního tragického příběhu manželského páru, který přijde o syna, je z filmu cítit jasná kritika společenské situace. Na druhé straně je na samém začátku filmu rudý drak, který znamená, že film prošel cenzurou. Byla společenská kritika jedním z důležitých záměrů toho filmu?
Jako tvůrce se zajímám hlavně o to, jestli mám silný a působivý příběh, který bude rezonovat s publikem, nestarám se tolik o politiku, o cenzuru a ty věci okolo. A snažím se ze všech sil, abych se při tvorbě svých filmů vyhnul autocenzuře. Aby to neovlivňovalo můj tvůrčí styl, aby to prostě do mé tvorby nezasahovalo. Jako umělec, jako režisér jste podle mého názoru dokonce povinen reflektovat situaci a stav, ve kterém se nachází společnost, je to základ vašeho uměleckého poslání. Každý jedinec je ve vztahu ke společnosti ve velmi slabé pozici, je vlastně bezmocný. A je to právě umění, které mu může pomoci vyvážit ten nepoměr, tu bezmoc. Čína nabízí k filmařské práci velice specifické, zvláštní prostředí. A já se většinou snažím natočit film o zkušenostech a zájmech těch nejobyčejnějších lidí. Kdybych byl americký režisér, tak bych asi podrobil kritice americkou společnost, protože je to právě skepse ke stavu společnosti a její kritika, která může vést k pohybu vpřed, k pokroku.
Film je vyprávěný „na přeskáčku“. Uvažoval jste o tom, že byste příběh natočil chronologicky, nebo jste od začátku uvažoval o složitější struktuře, kterou film má?
Začal jsem film natáčet chronologicky - tak vypadala i původní verze scénáře. Požádal jsem svého původního scénáristu, aby všechny zápletky příběhu integroval do scénáře v lineární časové posloupnosti. Ale pak jsme zjistili, že to takhle nejde. Bylo by to jako stavět celé město místo jednoho domu. A tak jsem musel nechat scénář přepsat tak, aby ten příběh byl kompaktní a sevřený, jako by se mělo 30 let vejít do jediného dne.
Když spontánně vyprávíte, co se vám přihodilo, často přirozeně nejdřív vyprávíte to, co bylo pro vás nejdůležitější, bez ohledu na to, co se odehrálo dřív a co později. Ale prostě vyprávíte podle toho, co je pro vás osobně nejdůležitější.
Ve filmu sledujeme Kulturní revoluci, závažné sociální problémy, ale také melodramatický příběh. Máte nějaký režijní vzor v oblasti melodramatu? A jak důležité postavení má melodrama v čínském filmu?
Melodrama je pro mě něco, čeho se velice bojím. Pokud možno se snažím inspirovat režiséry, kteří ve svých filmech melodramatické prvky potlačují. V tom filmu jsou momenty, které diváky rozpláčou, to je mi jasné, ale snažil jsem se v těch scénách tragickou notu potlačit, nebýt explicitní, zejména proto, že ti lidé ve filmu museli i po tragických událostech žít dál. Takže když divák pláče, v tom filmu cosi rezonuje s ním samotným, spíš než že by byl svědkem otevřeně plačtivé scény. Dokonce ten film můžete užívat i jako test na své přátele, nakolik jsou empatičtí a citliví nebo jak jsou schopni ho přijmout. Život je prostě takový. Někdy nevidíte příčiny a vidíte jen následky. A někdy prostě musíte rekonstruovat příběh na základě důsledků a vracet se k příčinám.
Přeložila Haruna Honcoopová.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
