Chodíme krajinou
Když chodíme krajinou, zakoušíme klid nepodobný městu. Neurčité posvátno jejího uspořádání, hloubku času geologických vrstev i pocit, že tato země byla dotýkána generacemi našich předků. A že něco z nich vplynulo do země a že něco ze země vplynulo do nás. Své kořeny můžeme obnovovat jenom doma, jistě ne v žádném z globalizovaných světů. A tak někdy cítíme žal nad krajinou, kterou ztrácíme pod sítí dálnic, plochami suburbií a industriálními sklady plnými věcí, které nakonec nepotřebujeme.
Po řádu se ptáme, když právě jeden končí a z druhého jde strach. Kdysi jsme byli posedlí svobodou, a tak jsme se toulali bez cíle; dnes máme stres ze svobody a potřebujeme zjistit, kdo jsme a kam patříme, a proto putujeme. Turista chce vidět, tulák prožívá volnost, ale poutník chce být změněn.
Kdo má člověka učit jisté oddanosti, přirozenému rytmu a volně plynoucímu času? Televizní zprávy anebo barevný javor s dlanitými listy na zahrádce?
A budeme-li si hrát na hru, kam patříme, co odpovíme? Náležíme jazyku svých matek a obé nám v určitém věku možná splyne. Pak patříme knihám, které jsme četli a jejichž znalost jsme sdíleli s ostatními. Dál patříme hlubokým jeskyním či snad kryptám, kde jsme si uvědomili, kým snad můžeme být, a z té hlubokosti vycházíme na vysoká místa a díváme se na krajinu domova.
Jsem-li doma, vím, kde jsem. Krajina je zvláštní druh zahrady stojící mezi přírodou a člověkem, je to ochočená příroda. Stejně jako náš kocour už není žádná šelma, ale něco mezi predátorem a plyšovou hračkou. Krajina-zahrada je organizovaný chaos. Neustálá plodná rebelie starých bohů proti novým řádům.
Už se nám nejedná o to, co je krásné a co jen prestižní. V krajině-zahradě přicházíme k sobě, čas se zpomaluje, vnímáme, že prostor nám není dán sám o sobě, ale musí být vytvářen a obnovován. Máme na to lopatku, nůžky a řeč. Vzniká společenství lidí, stromů a krajně nespolehlivých ptáků, kteří navzdory tomu všemu, co jsme jim provedli, stále - i když trochu posměšně - usilují o kontakt s námi.
A někdy navečer, za podzimní mlhy, když vybledlé slunce rozpouští mlhu za platanem, tušíme, že tu nejsme sami. A že zahrada, kde není místo pro trpaslíka; že jezírko, kde víla je zcela vyloučena; a kámen, který je tak uzavřený, že už není ani klidný, že už není skoro nic; tehdy víme, že takové místo se stává vyprázdněnou kulisou a že je skoro jedno, jestli jsme v zahradě nebo v letištní hale.
A tak zkontrolujeme vnější zahradu - jestli má dost vláhy a dusičnanů a při té inventuře si všimneme, že ve vnitřní zahradě schází trochu klidu, špetka domova a jeden trpaslík.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
