České stopy v drážďanské Obrazárně starých mistrů. Jakou roli sehrály Čechy v jejích sbírkách?

1. díl: Dárek jako vyšitý: Adriaen de Vries, Kristián II., saský kurfiřt, bronzová plastika, 1603

Ve světle zalité sochařské galerie drážďanské Obrazárny mezi plastikami svalnatých antických hrdinů, tančících bohyň a nonšalantně se povalujících alegorických postav působí mramorové a bronzové monumentální busty panovníků poněkud těžkopádně a strojeně. Jeden sochařský portrét přesto celkem rychle upoutá návštěvníkovu pozornost.

Christian II. Kurfürst von Sachsen (1583–1611)|foto:Marius Winzeler, skdmuseum.de - (5115576)

Není to kvůli uhrančivému pohledu zpodobněného saského vládce Kristiána II., ale spíše je to způsobeno křivkami obnažených těl něžně se objímajících dvou křehkých krásek na podstavci této necelý metr vysoké bronzové plastiky. Drží se za ruce přímo nad erbem s insigniemi Saska, zkříženými kurfiřtskými meči, routovým věnečkem a korunovačním kurfiřtským kloboukem.

Zdá se, že podpírají herkulovské poprsí bezrukého panovníka, oděného do nádherného bojového kyrysu. Na jeho náprsním pancíři se vyjímá velký přívěsek s dvouhlavým orlem, který drží v drápech medailon s portrétem císaře Rudolfa II.

2. díl: Falešný Leonardo: Bartolomeo Veneto, Salome s hlavou Jana Křtitele, olej na dřevě, kolem 1520/1525

Salome s hlavou Jana Křtitele|foto:Bartolomeo Veneto, skdmuseum.de - (5115576)

Uomo universale Leonardo da Vinci není zastoupen v žádné české galerii. V dávné minulosti však tomu bylo jinak. Na Pražském hradě se po několika desetiletích nacházel jeden z nejpopulárnějších portrétů renesance: slavná Dáma s hranostajem, pravděpodobná podobizna Cecilie Gallerani, oficiální favoritky milánského vévody Ludovica Sforzy, zvaného Il Moro, nyní vystavená v Muzeu knížat Czartoryských v Krakově. Náležela k pražským uměleckým sbírkám císaře Rudolfa II. Předpokládá se, že v roce 1648 byla se stovkami obrazů uloupena Švédy a pak putovala do Říma se švédskou královnou Kristinou po její abdikaci.

Tím však Leonardova přítomnost v Praze neskončila. Když v roce 1688 pobýval v české metropoli švédský architekt Nikodemus Tessin mladší, tak si zaznamenal poznámky plné obdivu k Leonardově Madoně s dítětem z hradní galerie. Bohužel již není známo, které plátno měl konkrétně na mysli.

Jméno všestranného renesančního génia se znovu skloňovalo o šedesát let později, kdy saský kurfiřt a polský král August III. usiloval o doplnění své Obrazárny o významná díla z císařské umělecké kolekce v Praze, k nimž patřilo i znázornění Salome s hlavou Jana Křtitele.

3. díl: Rozmluva mezi císařským antikvářem a malířkou v kalhotkové roli: Marietta Tintoretto, Autoportrét s Jacopem Stradou, olej na plátně, kolem 1567/1568

V dané souvislosti teprve nedávno bylo přisouzeno autorství pozoruhodného obrazu Autoportrét s Jacopem Stradou v drážďanské Galerii starých mistrů malířce Mariettě Robusti, známé jako La Tintoretta, dceři slavného benátského malíře Jacopa Tintoretta.

Marietta Tintoretto: Autoportrét s Jacopem Stradou, olej na plátně, kolem 1567/1568|foto:skdmuseum.de - (5115576)

V roce 2009 britský historik umění Duncan Bull, kurátor Rijksmusea v Amsterdamu, podložil tento objev věrohodnými argumenty. Několik desetiletí v císařské galerii na Pražském hradě bylo toto její dílo považováno za Tintorettův originál, jak opakovaně uváděly zdejší inventáře.

4. díl: Brutální erotika v mytologickém hávu: Joseph Heintz starší, Únos Proserpiny, olej na mědi, asi 1595

„Nikdy jsem na žádném obraze neviděl tolik krásy,“ poznamenal prý císař Rudolf II., když poprvé spatřil Únos Proserpiny, efektní dílo Josepha Heintze staršího, na němž šestnáct nahých nebo spoře oděných žen s jemně modelovanými svůdnými bělostnými těly trne hrůzou. Odvracejí se v žalu, rozpínají ruce v extázi jako svědkyně brutálního únosu mladé obnažené dívky Proserpiny, která byla líbeznou dcerou římského hromovládného Jupitera a římské bohyně úrody a obilí Cerery.

Joseph Heintz starší: Únos Proserpiny, olej na mědi, asi 1595|foto:skdmuseum.de - (5115576)

Vládce podsvětí Pluto, zběsile uhánějící po zamračené nebeské klenbě na svém voze taženém spřežením čtyř mohutných koní, v nestřeženém okamžiku vytrhne Jupiterovu dceru jejím družkám. Ledový chlad zářivých barev propůjčuje temnému výjevu vysokou dramatičnost a dynamiku. Malíř mistrně podtrhl Proserpininu nezkrotnou povahu, její zoufalou snahu uniknout ze sevření démona smrti. Ponurá lesní scenérie a bledý jas světla na obloze dodávají samotnému ději na vážnosti, a tak zdůrazňují bezmocnost přihlížejících krásek vůči nepřízni osudu své přítelkyně. Pojetí surového uchvácení Proserpiny prozrazuje malířův smysl pro nadsázku.

5. díl: Dvojí hra: Valentin de Boulogne, Falešní hráči, asi 1615/1618, olej na plátně

Falešní hráči|foto:Valentin de Boulogne

Karty jsou již rozdány a v ponurém doupěti na plátně Falešní hráči od Valentina de Boulogne by se dalo krájet dusné napětí. Za prostým dřevěným stolem se dva mladí muži oddávají karbanu. Ostré světlo dopadá na jejich tváře, opotřebované hrací karty a hrst mincí mezi nimi. Vpravo sedí mladík v jasně červeném doubletu. Jeho rapír nošený u boku značí urozenost stavu a připravenost v případě potřeby tasit zbraň. Je plně zabrán do hry a přemítá nad kartami v ruce, zda mu poskytují naději na výhru.

Jeho pozornosti však zcela uniká za ním stojící postava staršího muže zahaleného v kápi. Ten rovněž svírá rapír a pravou rukou tajně naznačuje druhému hráči hodnotu karty, na niž má určitě vsadit. Protivník v červeném baretu zdobeném peřím šibalsky mžourá na svého komplice-podvodníčka, neboť už má připravenou onu správnou kartu k provedení finty. Trpělivě vyčkává. Je si jistý svým vítězstvím nad soupeřem, který je slepě pohlcen do lehkovážného počínání. Důmyslná a precizně vyvážená kompozice vtahuje do nekalého děje diváka, který by tak rád upozornil na podvodnou dvojí hru.

6. díl: Cestou necestou mantovské válečné kořisti: Domenico Fetti, Podobenství o ztraceném groši, olej na dřevě, asi 1619/1621

Domenico Fetti: Podobenství o ztraceném groši, olej na dřevě, asi 1619/1621|foto:skdmuseum.de - (5115576)

Kdo by to kdy nezažil: zoufale hledáte ztracenou nepatrnou věc, marně všechno znovu a znovu obracíte a pak se najednou nečekaně stane malý zázrak. Radost z nalezení je nepopsatelná! Přesně o tom je nenápadný, poměrně malý obraz Podobenství o ztraceném groši.

Nahlížíme do úzké komory se skvrnami na stěnách a nerovnou podlahou, na níž v rohu stojí polootevřená truhla se starými hadry. Mezi rozházenými předměty leží spadlá stolička s devíti mincemi na její boční desce. Mladá služebná zahalena do splývavého hábitu se sklání nad olejovou lampou a zjevně hledá onen pověstný ztracený groš. Úzký pruh světla jí ukazuje škvíru v podlaze, kam se zakutálela desátá mince.

Neobvyklý obrazový motiv vychází z podobenství z Lukášova evangelia. Podobně jako jiné biblické paraboly i tuto Kristus údajně vyprávěl svým posluchačům a následovníkům, aby jim ilustroval základní stránky svého učení. Výchozím rámcem podobenství, která se zabývají motivem ztraceného a znovu nalezeného, je situace, kdy se farizeové a zákoníci pohoršovali nad Ježíšem, jenž společně s celníky a dalšími hříšníky sdílel pokojné chvíle při stolování, kde mimo jiné i z jeho úst zaznělo: „Má-li nějaká žena deset drachem a jednu z nich ztratí, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud drachmu nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Zaradujte se se mnou, poněvadž jsem našla drachmu, kterou jsem ztratila!‘ Pravím vám, právě tak je radost před Božími anděly nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“

Tento příběh byl jen zřídkakdy zachycen v umění, a málokdy tak důvěrně a dramaticky jako v díle Domenica Fettiho. Ten o biblických podobenstvích určitě věděl své, neboť jedna z největších zakázek jeho profesního života zahrnovala 13 vyobrazení biblických parabol pro zbožného vévodu Ferdinanda I. Gonzagu.