České stopy v drážďanské Obrazárně starých mistrů. Jakou roli sehrály Čechy v jejích sbírkách?
Desetidílný cyklus vyprávění o slavných uměleckých dílech v Obrazárně starých mistrů, proslulé galerii patřící Státním uměleckým sbírkám v Drážďanech. V příbězích těchto artefaktů sehrály významnou roli Čechy.
1. díl: Dárek jako vyšitý: Adriaen de Vries, Kristián II., saský kurfiřt, bronzová plastika, 1603
Ve světle zalité sochařské galerie drážďanské Obrazárny mezi plastikami svalnatých antických hrdinů, tančících bohyň a nonšalantně se povalujících alegorických postav působí mramorové a bronzové monumentální busty panovníků poněkud těžkopádně a strojeně. Jeden sochařský portrét přesto celkem rychle upoutá návštěvníkovu pozornost.
Není to kvůli uhrančivému pohledu zpodobněného saského vládce Kristiána II., ale spíše je to způsobeno křivkami obnažených těl něžně se objímajících dvou křehkých krásek na podstavci této necelý metr vysoké bronzové plastiky. Drží se za ruce přímo nad erbem s insigniemi Saska, zkříženými kurfiřtskými meči, routovým věnečkem a korunovačním kurfiřtským kloboukem.
Zdá se, že podpírají herkulovské poprsí bezrukého panovníka, oděného do nádherného bojového kyrysu. Na jeho náprsním pancíři se vyjímá velký přívěsek s dvouhlavým orlem, který drží v drápech medailon s portrétem císaře Rudolfa II.
2. díl: Falešný Leonardo: Bartolomeo Veneto, Salome s hlavou Jana Křtitele, olej na dřevě, kolem 1520/1525
Uomo universale Leonardo da Vinci není zastoupen v žádné české galerii. V dávné minulosti však tomu bylo jinak. Na Pražském hradě se po několika desetiletích nacházel jeden z nejpopulárnějších portrétů renesance: slavná Dáma s hranostajem, pravděpodobná podobizna Cecilie Gallerani, oficiální favoritky milánského vévody Ludovica Sforzy, zvaného Il Moro, nyní vystavená v Muzeu knížat Czartoryských v Krakově. Náležela k pražským uměleckým sbírkám císaře Rudolfa II. Předpokládá se, že v roce 1648 byla se stovkami obrazů uloupena Švédy a pak putovala do Říma se švédskou královnou Kristinou po její abdikaci.
Tím však Leonardova přítomnost v Praze neskončila. Když v roce 1688 pobýval v české metropoli švédský architekt Nikodemus Tessin mladší, tak si zaznamenal poznámky plné obdivu k Leonardově Madoně s dítětem z hradní galerie. Bohužel již není známo, které plátno měl konkrétně na mysli.
Jméno všestranného renesančního génia se znovu skloňovalo o šedesát let později, kdy saský kurfiřt a polský král August III. usiloval o doplnění své Obrazárny o významná díla z císařské umělecké kolekce v Praze, k nimž patřilo i znázornění Salome s hlavou Jana Křtitele.
3. díl: Rozmluva mezi císařským antikvářem a malířkou v kalhotkové roli: Marietta Tintoretto, Autoportrét s Jacopem Stradou, olej na plátně, kolem 1567/1568
V dané souvislosti teprve nedávno bylo přisouzeno autorství pozoruhodného obrazu Autoportrét s Jacopem Stradou v drážďanské Galerii starých mistrů malířce Mariettě Robusti, známé jako La Tintoretta, dceři slavného benátského malíře Jacopa Tintoretta.
V roce 2009 britský historik umění Duncan Bull, kurátor Rijksmusea v Amsterdamu, podložil tento objev věrohodnými argumenty. Několik desetiletí v císařské galerii na Pražském hradě bylo toto její dílo považováno za Tintorettův originál, jak opakovaně uváděly zdejší inventáře.
4. díl: Brutální erotika v mytologickém hávu: Joseph Heintz starší, Únos Proserpiny, olej na mědi, asi 1595
„Nikdy jsem na žádném obraze neviděl tolik krásy,“ poznamenal prý císař Rudolf II., když poprvé spatřil Únos Proserpiny, efektní dílo Josepha Heintze staršího, na němž šestnáct nahých nebo spoře oděných žen s jemně modelovanými svůdnými bělostnými těly trne hrůzou. Odvracejí se v žalu, rozpínají ruce v extázi jako svědkyně brutálního únosu mladé obnažené dívky Proserpiny, která byla líbeznou dcerou římského hromovládného Jupitera a římské bohyně úrody a obilí Cerery.
Vládce podsvětí Pluto, zběsile uhánějící po zamračené nebeské klenbě na svém voze taženém spřežením čtyř mohutných koní, v nestřeženém okamžiku vytrhne Jupiterovu dceru jejím družkám. Ledový chlad zářivých barev propůjčuje temnému výjevu vysokou dramatičnost a dynamiku. Malíř mistrně podtrhl Proserpininu nezkrotnou povahu, její zoufalou snahu uniknout ze sevření démona smrti. Ponurá lesní scenérie a bledý jas světla na obloze dodávají samotnému ději na vážnosti, a tak zdůrazňují bezmocnost přihlížejících krásek vůči nepřízni osudu své přítelkyně. Pojetí surového uchvácení Proserpiny prozrazuje malířův smysl pro nadsázku.
5. díl: Dvojí hra: Valentin de Boulogne, Falešní hráči, asi 1615/1618, olej na plátně
Karty jsou již rozdány a v ponurém doupěti na plátně Falešní hráči od Valentina de Boulogne by se dalo krájet dusné napětí. Za prostým dřevěným stolem se dva mladí muži oddávají karbanu. Ostré světlo dopadá na jejich tváře, opotřebované hrací karty a hrst mincí mezi nimi. Vpravo sedí mladík v jasně červeném doubletu. Jeho rapír nošený u boku značí urozenost stavu a připravenost v případě potřeby tasit zbraň. Je plně zabrán do hry a přemítá nad kartami v ruce, zda mu poskytují naději na výhru.
Jeho pozornosti však zcela uniká za ním stojící postava staršího muže zahaleného v kápi. Ten rovněž svírá rapír a pravou rukou tajně naznačuje druhému hráči hodnotu karty, na niž má určitě vsadit. Protivník v červeném baretu zdobeném peřím šibalsky mžourá na svého komplice-podvodníčka, neboť už má připravenou onu správnou kartu k provedení finty. Trpělivě vyčkává. Je si jistý svým vítězstvím nad soupeřem, který je slepě pohlcen do lehkovážného počínání. Důmyslná a precizně vyvážená kompozice vtahuje do nekalého děje diváka, který by tak rád upozornil na podvodnou dvojí hru.
6. díl: Cestou necestou mantovské válečné kořisti: Domenico Fetti, Podobenství o ztraceném groši, olej na dřevě, asi 1619/1621
Kdo by to kdy nezažil: zoufale hledáte ztracenou nepatrnou věc, marně všechno znovu a znovu obracíte a pak se najednou nečekaně stane malý zázrak. Radost z nalezení je nepopsatelná! Přesně o tom je nenápadný, poměrně malý obraz Podobenství o ztraceném groši.
Nahlížíme do úzké komory se skvrnami na stěnách a nerovnou podlahou, na níž v rohu stojí polootevřená truhla se starými hadry. Mezi rozházenými předměty leží spadlá stolička s devíti mincemi na její boční desce. Mladá služebná zahalena do splývavého hábitu se sklání nad olejovou lampou a zjevně hledá onen pověstný ztracený groš. Úzký pruh světla jí ukazuje škvíru v podlaze, kam se zakutálela desátá mince.
Neobvyklý obrazový motiv vychází z podobenství z Lukášova evangelia. Podobně jako jiné biblické paraboly i tuto Kristus údajně vyprávěl svým posluchačům a následovníkům, aby jim ilustroval základní stránky svého učení. Výchozím rámcem podobenství, která se zabývají motivem ztraceného a znovu nalezeného, je situace, kdy se farizeové a zákoníci pohoršovali nad Ježíšem, jenž společně s celníky a dalšími hříšníky sdílel pokojné chvíle při stolování, kde mimo jiné i z jeho úst zaznělo: „Má-li nějaká žena deset drachem a jednu z nich ztratí, což nerozsvítí lampu, nevymete dům a nehledá pečlivě, dokud drachmu nenajde? A když ji nalezne, svolá své přítelkyně a sousedky a řekne: ‚Zaradujte se se mnou, poněvadž jsem našla drachmu, kterou jsem ztratila!‘ Pravím vám, právě tak je radost před Božími anděly nad jedním hříšníkem, který činí pokání.“
Tento příběh byl jen zřídkakdy zachycen v umění, a málokdy tak důvěrně a dramaticky jako v díle Domenica Fettiho. Ten o biblických podobenstvích určitě věděl své, neboť jedna z největších zakázek jeho profesního života zahrnovala 13 vyobrazení biblických parabol pro zbožného vévodu Ferdinanda I. Gonzagu.
7. díl: Nestravitelné sousto: David Teniers mladší, Před kuchyní, olej na plátně, asi 1670−1675
Překvapivou obrazovou kompozici neobvyklého výjevu, nazvaného Před kuchyní, rozděluje spodní část robustního sloupu na dvě zcela odlišné poloviny. Na jeho pravé straně v prostoru zaplněném hrnci, pánvemi a visícími kýtami rožní kuchař u otevřeného krbu maso a dva jeho pomocníci u pracovních stolů porcují další flákoty. Veškeré dění ostražitě pozoruje pes.
Protější polovině plátna vévodí ve skleněné váze naaranžované tulipány, růže, karafiáty a jiné květiny na stole se shrnutým ubrusem potřísněným krví mrtvých koroptví a menších pestrobarevných ptáků. Nad mořským cejnem v měděné misce čenichá kočka.
Tato aranž měla předně vyvolat smyslové požitky u diváků, s čímž si virtuózně pohráli tři umělci, kteří provedli dokonalou týmovou práci. David Teniers mladší nejprve namaloval architektonické pozadí s průhledem do kuchyně a svou část označil vpravo dole iniciálami D. T. Jeho o několik let mladší kolega Carstian Luyckx přispěl uspořádáním zvířat a podepsal se přes ptačí klec, na níž je položený ulovený dravec. A konečně o generaci mladší Nicolaes van Verendael znázornil kytici a svou signaturu připojil vlevo nahoře. Všichni působili ve svých rodných Antverpách.
8. díl: Žádná labutí píseň: Peter Paul Rubens, Léda s labutí, olej na dřevě, asi 1598−1600
Obzvlášť slavným se stal obraz Léda s labutí, který Michelangelo namaloval koncem dvacátých let 16. století na žádost ferrarského vévody Alfonsa I. d’Este, jenž údajně odvozoval původ svého rodu od bájných Trójanů. Od chvíle, kdy se tento uměnímilovný panovník v roce 1512 setkal s Michelangelem na lešení ve vatikánské Sixtinské kapli, chtěl vlastnit jeho práci. Po Michelangelově návštěvě Ferrary o sedmnáct let později konečně nadešel čas a vyhledávaný opěvovaný mistr se podepsal pod vytouženou malbu, paralelní k jeho soše Alegorie noci v Medicejské kapli ve Florencii, na níž je nahá Léda ztvárněna rovněž v poloze zvané „figura serpertinata“.
Ferrarský vyslanec se ale při přebírání obrazu o něm vyjádřil hanlivě. Michelangelo se zachoval neočekávaně. Zakázku zrušil a malbu předal svému tovaryšovi, který ji odvezl francouzskému králi Františkovi I., jehož doba panování je proslulá právě překotným rozvojem umění. Kvůli lechtivému obsahu bylo dílo drženo pod zámkem. Postupně ho opředly téměř mytické pověsti a nakonec se kolem roku 1643 nenávratně ztratilo. Bohužel jsme s ním obeznámeni jen z reprodukcí a kopií od různých umělců.
Do obecného povědomí se zapsalo díky mědirytině Holanďana Cornelise Bose. Rozličné varianty tohoto námětu v Antverpách dychtivě studovala tamější umělecká komunita, k níž patřil i velmi nadaný Peter Paul Rubens. Ve čtrnácti letech se rozhodl opustit latinskou školu a stát se malířem. Svá poslední učednická léta strávil u proslulého mistra Otta van Veena, kde měl možnost intenzivně prozkoumat bohatý fond kreseb a grafik, mimo jiné též podle děl italských tvůrců.
Michelangelova Léda s labutí, kterou Rubens pravděpodobně nemohl vidět v originále, ho musela obzvlášť fascinovat. Vytvořil její dvě verze na dubové desce, což jasně naznačuje, že vznikly ještě v Antverpách před tím, než Rubens v roce 1600 odjel do Itálie, kde dával již přednost plátnu.
9. díl: Douška do ouška: Karel Škréta, Sv. Řehoř, kolem 1645, olej na lipové desce
Sasko sehrálo v životě nejvýraznějšího malíře Čech 17. století, Karla Škréty, nebo Carla Screty, jak se osobně podepisoval, nezanedbatelnou roli. K západnímu sousedovi uprchl v roce 1628 v osmnácti letech poté, co jeho protestantská rodina upadla v nemilost kvůli aktivní účasti jeho strýce na stavovském povstání v roce 1620.
Usadila se ve Freibergu, kam se Škréta po studiích a pobytu v Itálii, kde poznal vrcholná díla benátské, bolognské a římské školy, opět vrátil za svou matkou. V roce 1638 se přestěhoval do své rodné Prahy, kde konvertoval ke katolicismu, získal po vleklých sporech zpět díl zabaveného rodinného majetku a zahájil svou uměleckou kariéru české stopy v drážďanské Obrazárně.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
George Farquhar: Galantní lest. Hvězdně obsazená komedie o dvou zchudlých londýnských kavalírech
-
Martin Františák: Mlčení. Příběh chátrajícího statku, který ovládá nejstarší člen rodu
-
Patricia Highsmithová: Tom Ripley. Nenávidí zločin, pokud ho k němu jeho ctižádost nedonutí
-
Václav Kahuda: Proudy. Ponořte se do spodních vod života a jeho literatury v Četbě s hvězdičkou
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A s poslední rozhlasovou nahrávkou Josefa Skupy? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
Hurvínkovy příhody 5
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
