České sekretářky

Na odpověď je samozřejmě příliš brzy, nicméně o otaznících nad dramaturgií prvních tří premiér nové sezóny můžeme hovořit už teď. Všechny se nesou ve znamení menší či větší odvozenosti. Večer z díla Jaroslava Seiferta nazvaný Ruce Venušiny odkazuje k inscenaci bytového divadla Vlasty Chramostové z roku 1976, Všem krásám světa. Večer tříkrálový v režii Enikö Eszenyi má, jak lze vytušit, prodloužit divácký úspěch předchozích shakespearovských prací maďarské režisérky ve Stavovském divadle. A konečně České sekretářky, které měly premiéru v Divadle Kolowrat v režii Ireny Žantovské, představují jakousi volnější repliku práce hamburského Deutsches Schauspielhausu, který loni hostoval v Praze v rámci Divadelního festivalu německého jazyka.

Německé i české Sekretářky jsou pásmem písní, které v prostředí kanceláře, u psacích strojů, zpívá osm žen - sekretářek různého věku i typu. Důležité ovšem je, že ona směs emotivních šlágrů v prvé řadě vypovídá o životních osudech zmíněných hrdinek. Pražská inscenace nahrazuje některé písně z originální verze domácími evergreeny, zajímavě domýšlí i některé situace - zejména nachylující se konec éry psacích strojů. Přesto páteř české inscenace, včetně scénického aranžmá největších hitů, je převzata z německé verze. Nabízí se tedy otázka, jestli dramaturgie Národního divadla nezvolila příliš pohodlné a pro první českou scénu snad až nedůstojné řešení, když víceméně převzala cizí inscenaci a nepokusila se o práci svébytnější, byť inspirovanou.

Samozřejmě, českým divákům tyto okolnosti koneckonců mohou být lhostejné, původní Sekretářky vidělo jen malé množství z nich. Co ale vadit bude - a co určuje kvalitu pražské inscenace - je hudební a pěvecké nastudování. V Kolowratu se zpívá téměř výlučně bez mikrofonu, což velmi nemilosrdně odhaluje dispozice jednotlivých hereček i jejich mužského sparingpartnera v podání Tomáše Petříka. Kanceláři pěvecky dominuje Jitka Smutná. Jako jediná z vystupujících je schopna dát svému zpěvu skutečný výraz, jak ve vlastním šansonu Rozvod, tak třeba v Kainarově blues Černá kára. Ostatní účinkující bohužel nepřekračují mez takzvaného hereckého zpívání, je slyšet, že obtížně zvládají náročné melodie. Režisérka Irena Žantovská se snaží tento nedostatek vyvážit větším rozehráním jevištní akce a důrazem na herecký projev, zmíněné úsilí však vyznívá rozpačitě. Neobstojí ani rozjuchaný diblík v podání Michaely Sajlerové, ani exhibující sexbomba Mariky Procházkové, škoda, že intonačně jistá Johana Tesařová ve výrazu tak melodramaticky přepíná.

České sekretářky - shrnuto - jsou sice v dramaturgii činohry Národního divadla netradičním a divácky určitě přitažlivým oživením, rozpaky nad nimi však výrazně převažují.