Česká poezie je pestřejší než próza, ta přešlapuje na místě, říká editor Michal Jareš. Lásku k napětí otiskl do knihy o cliftonkách

Děda automechanik, táta zedník. Řemeslně zruční muži, kteří ovšem rádi a hodně četli. Obé po nich zdědil host vltavské Vizitky, editor, literární historik a kritik Michal Jareš. V jedenácti přečetl první paperback o penzionovaném detektivovi Léonu Cliftonovi a jeho případech. Příběh o otrávených dostihových koních sice neměl, stejně jako další cliftonky, nikterak zvlášť propracovanou zápletku, byla ale bizarní i půvabná.

Čtěte také

Čtení je podobně jako život dost osamělé povolání, říká Michal Jareš

Detektivní žánr navíc malému Michalovi dával to, co mu v životě i v literatuře chybělo: dobrodružství, napětí i možnost fantazírování. Jeden ze svých posledních knižních počinů tak věnoval právě cliftonkám; o objemné knize s názvem Případ Clifton. Monografie jednoho sešitu hovořil v rozhovoru detailně.

O dobře napsaných či přeložených detektivkách Michal Jareš dodnes mluví jako o knihách, které má smysl číst – na rozdíl od přehršle tuzemských prozaických titulů. „V detektivkách se postavy chovají a mluví tak, jak to vyžaduje prostředí. Tohle česká próza pořád neumí a přešlapuje na místě. Jako by nevěděla, čím chce být. Buď jsou tu snahy o zdánlivě velké memoárové texty, anebo o příběhy, které jsou ale nudné. Postavy ve většině knih mluví i konají stejně.“ Za podařené tituly považuje například poslední román Václava Kahudy Prám anebo Jolku od Jany Galjuškiny.

Aby nás naštval

V lepší kondici než česká próza se mu jeví být poezie, na které si cení příspěvky ze všech čtyř aktuálně píšících generací. V porotě Literární ceny Vladimíra Vokolka se seznamuje s poezií nejmladší, která výrazně víc než dřív reflektuje aktuální témata – kromě války na Ukrajině je to třeba i klimatická krize. Sám se coby autor básní obrací především k tématu paměti a plynutí času, k čemuž ho inspirují i opakované pobyty v Děčíně, kde zmíněná Vokolkova cena „úřaduje“.

Čtěte také

Proč Češi milují detektivky? Je to žánr, který se moc nemění

Většinu času se však Michal Jareš věnuje literatuře jako editor, předloni například poslal do světa souborné vydání textů brněnského básníka Jana J. Nováka (1938 – 2017). Na výboru z pozůstalosti, který poskytla Novákova žena, pracoval dva roky. O Novákově rukopisu mluví jako o extrémním a v mnoha momentech nesrozumitelném. „Zaznamenal různé hlasy a zvuky, které slyšel po hospodách. Je to montáž, která se ale nerozpadá,“ popisuje. Do jeho textů se prý dostával těžce, pomáhal si například stopováním humoru. „Novák až manicky používal kurzívu, přitom nefungovala ani rytmicky. Myslím si, že to dělal proto, aby nás naštval.“