Červená je barva naše
Jdeme na Červenou - tak se jmenuje dokument, ve kterém pěvkyně světového jména Soňa Červená vzpomíná na svůj (ponejvíce profesní) život. To vyprávění rozhodně stojí zato, vždyť Soňa Červená dokázala v uměleckém světě opravdu hodně. Tak například je dvojnásobnou komorní pěvkyní. Neznamená to, že by dvakrát vystoupila na komorním koncertě; komorní pěvkyně je název vysokého německého ocenění.
Píše-li se o Soně Červené (po právu) jako o české umělkyni, nutno hned dodat, že značnou část svého uměleckého života strávila v zahraničí. Oblast pěvecké činnosti měla přitom širokou: od velkých operních opusů přes duchovní hudbu až k tvorbě komorní. A ještě dodatek: vedle zpívání prokázala Soňa Červená své kvality též v činoherním divadle a ve filmu. Její doménou bylo ovšem vždy zpívání.
Do světa divadla malou Soňu nepřímo uvedl její otec Jiří Červený, zakladatel slavného kabaretu Červená sedma. Sama umělkyně dnes uvádí, že s otcem si vždy rozuměla daleko lépe než s matkou. Jejích největších úspěchů se otec už nedožil. Soňa Červená začínala u Jana Wericha v muzikálu Divotvorný hrnec, Káťu Maršálkovou hrála třistakrát! Objevila se i ve filmu, stále ji to ale táhlo ke zpívání. Intenzivně studovala zpěv, aby ji pro nedostatek talentu (!) nevzali do Národního divadla. Několik sezon strávila v Brně (před prázdninami vyšlo album s nahrávkami Soni Červené z tohoto období). Z Brna odešla do Berlína - nejdříve do toho "hodného", východního. Svobodomyslného ducha v sobě ale nezapřela: po vzniku berlínské zdi utekla na poslední chvíli a už za dost dramatických okolností na Západ. Stala se velkou hvězdou, partnery jí byli nejslavnější pěvci a dirigovali ji nejslavnější dirigenti z celého světa.
Po roce 1989 se často a ráda vrací do Česka. Mimochodem, v Praze má jeden ze svých tří bytů (ty další jsou v Německu a ve Francii). Na všechna tato místa ji táhne voda, kterou miluje. A v této souvislosti upozorňuje i na jednu "vodní" nespravedlnost: "V Praze teče Vltava a v Hamburku vlastně také. Vždyť u Mělníka se správně vlévá Labe do Vltavy. Ať mi nikdo neříká, že v Hamburku teče Labe!" rozhořčuje se Češka, která udělala do světa pořádnou díru.
Nejposlouchanější
-
Helena Albertová: Nelaskavé hry. Nejen náhoda svede hrdiny tragikomedie do zchátralé restaurace
-
Povídky Petra Borkovce, J. A. Pitínského, Dana Beka, Marie Škrdlíkové a dalších českých prozaiků
-
Džuniči Saga: Zpověď šéfa jakuzy. Syrový pohled do srdce japonského podsvětí a fungování tamní mafie
-
Matky a jejich děti. Poslechněte si povídky českých spisovatelů
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka

Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.