Čechy Čechům – Bez nenávisti

Lukáš Houdek
Lukáš Houdek
Nenávist je dlouhodobá intenzivní emoce zaměřená proti určitému objektu. Velmi výrazně ovlivňuje myšlení a jednání jedince. Objektem nenávisti se může stát jednotlivá osoba, určitá skupina osob, lidstvo, existence nebo i např. celý svět. Nenávist může vyústit do extrémního jednání. Může skončit pomstou, násilím, vraždou nebo válkou. Tolik encyklopedie.

Hate Free je iniciativou lidí, kteří (jak uvádějí) usilují o život bez násilí a nenávisti. Přestože jsou si vědomi složitosti vzájemného soužití, respektu a tolerance, jsou přesvědčeni o existenci rozumných, kreativních a inovativních cest, jak je zlepšit. Pod záštitou Úřadu vlády ČR a Agentury pro sociální začleňování.

Evropský průzkumČeši jsou nejméně tolerantní k menšinám. Nemají rádi Romy, černochy, muslimy ani buddhisty.

Jejich tým navíc do velké míry tvoří lidé, kteří násilí a nenávist zakusili na vlastní kůži. Chtějí o tomto citlivém a často kontroverzním tématu vést dialog. Ne jen mlčet a nečinně přihlížet. Chtějí dát obětem najevo, že v tom nejsou samy. A ukázat, že pro násilí a nenávist není v naší společnosti místo.

Co dělají?

Přinášejí a sdílejí informace. Poskytují prostor příběhům obětí násilí z nenávisti (ale taky útočníků). Snaží se propojovat a zviditelňovat iniciativy ostatních. Vyvracejí fámy a nenávistné předsudky vůči různým skupinám obyvatel. Jsou platformou, kde může každý soustředit své nápady, kreativitu a názory.

Jak to dělají?

Přinášejí ověřené informace z důvěryhodných zdrojů. S nenávistí se snaží bojovat kreativitou, podloženými argumenty, bez moralizování, dogmat, ideologie, s nadhledem a často s humorem. Tolik webové stránky.

Vyhejtovaní Hate Free

Hate Free (česky Bez nenávisti) jsou terčem nenávistných útoků prakticky každý den. Na internetu. A právě proto jsem si je vybral. Zajímalo mě, jaké to je, dostávat denně několik nenávistných komentářů. Bývají vtipné, ale i sprosté, výhružné.

Představte si, že vám kdosi anonymní nebo smyšlený anebo i pod skutečným jménem píše, že vás zabije, pobodá vaši matku v průchodu, že patříte na šibenici a brzy, už opravdu brzy si vás najde a bolestivě vás umučí. I kdyby takové hrozby byly plané a poplatné virtualitě sociálních médií, jsou děsivé.

03517278.png

Lukáše Houdka, Jaroslava Cermana a Marii Škardovou jsem zastihl na poradě. Řešili kampaň na vyvracení nepravdivých zpráv (hoaxů) o sociálních dávkách pro Romy. Připravovali multikulturní snídani, kde se mohou sejít lidé různých náboženství a sexuální orientace ale i ateisté) a vyměnit si a okusit dobré jídlo. Plánovali sociální experiment v jednom českém městě.

Být hromosvodem

Ti lidé se neustálému přívalu nenávisti vlastně smějí. Přesto, jak přiznávají, formuje i jejich osobní životy. Nemůže neformovat. Poznamenává i je. Lidé z Hate Free, jak jsem během natáčení zjistil, jsou opravdu hromosvodem, boxovacím panákem mnoha frustrací, strachů, zmanipulovaných informací, a chtějí takovým hromosvodem být. Cítí to jako vlastní úlohu.

Říkají, že když se nenávist přenese na ně, uberou tak nákladu jednotlivým skupinám, které obhajují. A zas a znovu, v omezené míře jejich působení, vysvětlují, vyvracejí všemožné hoaxy. Někdy provokují a zase vysvětlují. Snažil jsem se objektivně zjistit jejich pohnutky, jejich cíle, smysl. Proto jsem navštívil multikulturní snídani, zachycoval ony sociální experimenty. A hlavně se ptal.

S šátkem po chemoterapii? Muslimka!

03522566.jpeg

Na červencové demonstraci proti imigrantům na Václavském náměstí v Praze neslo několik lidí dřevěné šibenice. Nápisy na nich vybízely k popravě „vlastizrádců“. Policie nijak nezasáhla.

Sprosté nadávky slýchala v srpnu denně na veřejnosti mladá žena, která chodila v šátku. Není muslimka, měla nemocné uši. Vulgárnímu urážení se nevyhnula jiná žena v šátku. Není muslimka, odcházela z nemocnice po chemoterapii.

vtip kolující na FacebookuSejde se uprchlík, Rom, homosexuál, Řek, Žid, Václav Havel, Amerika a klimatická změna. A losují mezi sebou, kdože může za podělané životy Čechů pro tento den. Poslední dobou vítězí uprchlík.

Tekutá nenávist

Je to opravdu tak, že se naše nenávist přelévá z jedné skupiny, menšiny, na druhou? A proč vůbec nenávist? Čím to je? Jak to, že ve společnosti, která o sobě tvrdí, že je nebo se snaží být demokratická, nejsou někteří lidé schopní vnímat, slyšet, zaregistrovat a hlavně respektovat jiný názor?

Je oprávněné, aby zahlcení strachem vyvolávalo takovou nesmiřitelnost vůči jinému pohledu na věc? Když to zjednoduším, není demokracie právě dialog? Koncensus i protikladných tendencí, snaha a potřeba domluvit se?

Nálepkování

V současné době jakoby byla diskuze (například o uprchlících) nahrazena nálepkováním. Ten je sluníčkář, ten xenofob a tím je to hotové a lidé si začnou nadávat, vyhrožovat si, nemluvit spolu. Právě to je ale cesta k rozdělení, neschopnosti konsensu, ke konci demokratického dialogu.

Čtěte také: Ivan Hoffman: Čechy Čechům?! Tahle myšlenka bude brzo prosazována lidmi, kteří si pozornost zaslouží

Debata je vyhrocená jen ke dvěma pólům. Buď pro, anebo proti. Ale jak často existují takto skutečně jednoduchá řešení? Nechci moralizovat, to mi nepřísluší, a ani to není cílem dokumentu.

Cíl dokumentu

Chtěl jsem poznat lidi, kteří nenávisti čelí jaksi z profese a zajímalo mě, proč to dělají a co dělají. Je to, co dělají tolik hodno ubodání v průchodu? Jsme takoví, že bychom to udělali? V čem bychom se pak lišili od těch, kterých se tolik bojíme?

03522567.jpeg

Poslechněte si tento i další dokumenty ze záznamu v iRadiu.