Čas umírat
Na život se nemá rezignovat Polská televize se zasloužila o vznik malého filmového skvostu, který prozrazuje, že nikoli množství vynaložených financí, ale nosná myšlenka a vypravěčský um jsou tím podstatným vkladem ke vzniku strhující výpovědi. Snímek režisérky Doroty Kedzierzawské Čas umírat pojednává o čiperné staré dámě Anděle, jež spolu s oddaným psem obývá rozlehlou, avšak léta již neudržovanou vilu. Nesužuje ji ani tak samota jako zklamání: nerozumí si se synem ani s jeho rodinou, pohoršují ji nabídky movitého souseda na odkoupení její "barabizny". UVNITŘ TRAILER!
Omšelý, zanedbaný dům prozrazuje dávno zaniklou noblesu, Anděla sama patřívala ke společenské honoraci a vznešenost ducha si uchovává podnes. Její (v době natáčení dvaadevadesátiletá) představitelka Danuta Szaflarska nejen herecky fascinuje, ale uchvacuje i fyzickou kondicí: křepce běhá, dokonce se houpe na houpačce.
O stařičké hrdince se mnoho nedovíme. Jistě patřila k dominantním osobnostem, jak si ostatně pokradmu postěžuje i její slabošský syn. Její silná vůle, nezlomená ani stářím, se projevuje v každém okamžiku, když dává najevo své smýšlení a svá rozhodnutí. Rozhodně ji trápí, že syn se v nejmenším nehodlá nastěhovat do zchátralého domu, v což do posledka doufala, a že je naopak ochoten prodat jej ziskuchtivým zbohatlíkům.
V zásadě minimalistický dějový půdorys je určen téměř ustavičnou přítomností staré paní, která i ve svém osamění vede početné rozpravy - povzbudivě komentuje své nedávné skutky, s kousavou ironií sama pro sebe glosuje, co s dalekohledem u očí vídá ve svém okolí, často oslovuje psa, mívá rozepře s nevítanými návštěvníky. Anděla si stále něco povídá sama pro sebe, avšak skutečných vnitřních monologů, znějících mimo obraz, se prakticky nedočkáme.
Danuta Szaflarska vykreslila ústřední postavu do nejmenších podrobností; výmluvný je třeba naštvaný úšklebek či podupnutí, když ji něco vyruší ze slastného rozjímání, případně když nestačí včas doběhnout k vyzvánějícímu telefonu. Oduševnělé tváři, která se ovšem vzdaluje idealizované představě o ušlechtilém stáří z rodu babičky Boženy Němcové, vévodí přimhouřené lišácké oči.
Režisérka se opírá o věrohodně napsaný scénář, který zejména ve verbální rovině dosahuje žádoucí uvolněnosti, daří se jí oživit zdánlivě zmrtvělý prostor. Společně s Andělou se kamera dívá skrze okenní skla na dění venku, nahlíží do vyprázdněných místností, zachycuje její běhání po schodech. Černobílý materiál, hojně pracující s prosluněnými částmi obrazu, dodává celému vyprávění patinu nostalgického ohlédnutí, jakéhosi vyvázání ze shonu dnešní doby.
Anděliny vzpomínky na mládí jsou básnivě rozostřené, mění se v křehké vize. Spatříme však i velké detaily svraštělé kůže, zejména na rukou krájících jablko nebo krmících psa. Pohledy do Anděliny tváře pokryté vráskami vypovídají o stárnutí, jemuž se hrdinka nebrání, byť stále pečuje o svůj zevnějšek. Je smířena s blízkostí smrti, dokonce ji v okamžiku hlubokého zklamání vzývá, a myšlenky na ni vzápětí zaplašuje. Taková je prostě důstojnost stáří...
Související odkazy: oficiální stránky filmu, ČSFD, Asociace českých filmových klubů
Čas umírat (Pora umierać) drama, Polsko, 2007, 104 min.
Scénář a režie: Dorota Kedzierzawska, hudba: Wlodzimierz Pawlik, kamera: Artur Reinhart
Hrají: Danuta Szaflarska (Aniela), Krzysztof Globisz (Anielin syn), Marta Waldera (Anielina nevlastní dcera), Patrycja Szewczyk (Anilina vnučka) a další...
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
