SERIÁL

Být sám sebou. Osudy Luboše Dobrovského

Luboš Dobrovský

Rozhlasové vzpomínky novináře, diplomata a politika, překladatele z ruštiny a polštiny, jednoho z prvních signatářů Charty 77.

„Nebyl jsem žádný disident. Já se od ničeho neoddělil. Usiloval jsem pouze být sám sebou. A když mi byla nabídnuta možnost, abych udělal něco nejen pro sebe sama, ale také pro společnost, pokusil jsem se o to. A dělal jsem, co jsem mohl. Třeba to, že jsem mezi prvními podepsal Chartu 77. Nebylo to nic víc, než že jsem se zavázal sám sobě, že nepodlehnu ani svodům snazšího života, ani nátlaku,“ říká Luboš Dobrovský, novinář, diplomat, politik a překladatel.

Ve svých vzpomínkách se Luboš Dobrovský nejraději vrací do doby svého dětství a dospívání. Narodil se 3. února 1932 v Kolíně, a to do typické středoevropské rodiny – ve smyslu etnickém a rasovém. Tatínek Ludvík Hammerschlag byl Žid, maminka Marie, za svobodna Sýkorová, pocházela z rodiny sudetské Němky z Líní u Plzně a úplně normálního českého ševce. Ovšem tato polyetnicita se později ukázala být velmi nepříznivá a dokonce až nebezpečná…

Ještě předtím, než byl Lubošův otec odsunut do koncentračního tábora, museli opustit kolínský byt. Přestěhovali se do nedaleké osady Ohrada patřící k obci Nová Ves. O tatínkovi dlouho neměli zprávu. Až někdy uprostřed války dostali vzkaz, že snad pojede transportem z Terezína na východ, kamsi do Polska… Domů se už nikdy nevrátil, nepodařilo se po něm nalézt žádnou stopu, nejspíš zemřel střelou z amerického letadla…       

Maminka se po čase znovu provdala. S Lubošem a jeho bratrem se dohodla, že i oni převezmou příjmení po jejím druhém muži Josefu Dobrovském, který byl plukovníkem československé armády. Luboš chtěl jít v jeho šlépějích, a tak ze septimy kolínského gymnázia přeskočil na vojenské v Moravské Třebové. Jednoho dne se však dozvěděl, že musí ze školy odejít, neboť prý nemá předpoklady stát se dobrým důstojníkem…

Tři roky tedy učil.  V Křinci, v Sadské a poté ještě v Medlicích, na břehu budoucí kružberské přehrady. Bez většího nadšení při tom dálkově studoval pedagogickou fakultu. Následovaly dva roky vojny ve Vimperku. Ještě v uniformě šel k přijímacím zkouškám na tehdy filologickou, později pak filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze na obor ruština a čeština. Přijali ho.    

Po studiu jazyků jste se nechal svým spolužákem Jiřím Dienstbierem zlákat k práci v zahraniční redakci Československého rozhlasu. V době, kdy se rozbíhal první pokus o konec komunistického systému, jste se jako zpravodaj ocitl v Moskvě…  

,,Jako svobodný občan mám odpovědnost za sebe sama, za své jednání. A to jednání může být svobodné jen tehdy, cítím-li se za ně plně odpovědný nejen vůči sobě, ale i vůči svému okolí, tedy vůči společnosti," říká Luboš Dobrovský

„Ano, do Moskvy jsem přijel nahradit Jana Petránka, který se už chtěl po šesti letech vrátit domů, zjara roku 1967. Psal jsem kriticky o tom, co jsem v Rusku viděl a co jsem poznával a komentoval tu vůči nám nepřátelskou a lživou moskevskou propagandu až do toho jednadvacátého srpna, kdy nás ruská, sovětská vojska okupovala. Pak mě z Ruska úředně vyhnali. Byl jsem v jistém smyslu recidivista. Podobně jsem byl označen za osobu non grata už v šestašedesátém v Severní Koreji.“   

A po návratu domů?    

„V rozhlase jsem se ani neohřál. Nechtělo se mi s tehdejším vedením rozhlasu – Milan Weiner, vedoucí redaktor naší zahraniční redakce, byl už smrtelně nemocen – podporovat Dubčeka a jeho Moskvě podřízenou politiku. Podle mého soudu všichni ti tehdy do Moskvy násilně zavlečení funkcionáři, s výjimkou doktora Kriegela, naprosto morálně selhali. S tehdejším prezidentem generálem Svobodou v čele.    

Přešel jsem do redakce Listů, kdysi Literárek. Opět noví obdivuhodní lidé, stejně jako předtím v rozhlase. Vynikající literární kritik Milan Jungmann, členové redakční rady Milan Kundera, Karel Kosík, Jan Otčenášek. A v redakci Pavel Rychetský a Petr Pithart jako externisté, Tonda Liehm, Milan Schulz, Sergej Machonin, Ludvík Vaculík. Úžasná škola pro novináře. Jenže to rychle skončilo. Cenzura Listy zastavila. Milan Kundera s Kosíkem mi nabídli místo vedoucího redaktora Plamene. Po roce jsme i zde skončili. Cenzor nás zastavil.“     

A tak jste si musel hledat jinou práci…
   

„Hledat práci bylo těžké, ale našla se. Stal jsem se skladníkem v Památníku písemnictví.  I tam spousta vynikajících osobností. A přátel. Třeba Miroslav Červenka. Měl jsem čas na překládání. Tak jsem překládal a překlady vycházely v samizdatu. Ovšem plat byl mizerný a poměry v Památníku se zhoršovaly, přišel nový ředitel a já si našel místo v podniku Úklid. Spolu s Jirkou Frodlem, někdejším kolegou z rozhlasu, s Rudou Zemanem, popřevratovým předsedou syndikátu novinářů, s Pavlem Seifterem, budoucím naším velvyslancem v Londýně, a také s Jaroslavem Šedivým, budoucím kolegou na ministerstvu zahraničí, vedle budoucího primase českého Miloslava Vlka a nedávno ještě  šéfredaktora Listů Milana Jungmanna jsem začal mýt výlohy a okna. Vydrželo mi to dlouho. V žádném povolání jsem tolik let nebyl. Spolu s kolegy Zemanem a Seifterem a s Jirkou Dienstbierem jsme vyráběli samizdatové časopisy. Později s Honzou Lopatkou jsme redigovali samizdatový Kritický sborník. Poslední rok před převratem, trochu prací pod širým nebem unaven, zakotvil jsem v plynové kotelně motolské nemocnice. Přátelé zorganizovali tehdy tajnou univerzitu, a tak jsem v té kotelně nějakou chvíli učil českou mluvnici třeba Jáchyma Topola.“   

A pak přišel listopad…          

„S Jiřím Dienstbierem jsme se stali mluvčími OF a po jmenování Jiřího ministrem zahraničí jsem za ním odešel do Černínu jako jeho mluvčí, později jako jeho náměstek. Hodně práce na nás čekalo, a tak jsme se do toho pustili.“

Jiří Dienstbier Vás rovněž jmenoval jedním z členů diplomatické skupiny, která měla za úkol dojednat s delegací tehdejšího SSSR odchod okupačních vojsk z našeho území…          

„Máte pravdu, byla to perná a odvážná práce. V ruce jsme neměli nic, co by snad mohlo donutit okupanty, aby se lekli a přijali naše podmínky odchodu jejich vojsk. Jen svou vnitřní jistotu jsme měli, že tímhle, tím odchodem musíme začít, abychom sobě i světu ukázali, že ten okamžik, který jsme právě prožívali, je zásadní pro naši další existenci. Že víme, kam náš od moskevského diktátu osvobozený stát patří a že jsme schopni to svou prací a svou politikou dokazovat. A podařilo se.“   

Patřil jste i k těm, kteří dojednávali rozpuštění Varšavské smlouvy…   

„Ano – a jsem rád, že jsem u toho byl.“               

Z vůle prezidenta Havla se uskutečnil Váš návrat k armádě, na ministerstvo obrany, které jste přebíral po generálu Miroslavu Vackovi…           
                   
„Přišel jsem na ministerstvo obrany v okamžiku, kdy armáda nebyla v dobrém stavu. Přesto se podařilo, zásluhu na tom má zejména můj tehdejší náměstek Antonín Rašek, připravit protichemickou jednotku, která se zúčastnila s velmi dobrým oceněním války v Perském zálivu.      

Armádu se podařilo stabilizovat také díky několika dobře připraveným a loajálním velitelům, a stáhnout ji od západních a jižních hranic státu a rozmístit ji po celém území. A reorganizovat ji tak, že při dělení Československa nenastaly také proto žádné vážnější potíže.“    

Později Vám Václav Havel nabídl, abyste se stal vedoucím prezidentské kanceláře…                                                

„Stal jsem se jím krátce, ba kratičce před tím, než Václav Havel abdikoval, protože nechtěl být spojen s dělením státu. Prezident mi tu práci na Hradě nabídl a řekl mi také, že budu v té funkci kancléře na Hradě bez něho až do doby, kdy se po rozdělení Československa na Česko a Slovensko, pokusí ve volbách vrátit jako prezident České republiky. Tu nabídku jsem přijal a cítil jsem se jí vyznamenán. Byl to výraz prezidentovy důvěry ve mně. Také to ovšem zavazovalo.

Nebyla to pro mě lehká doba, v té nejprve bezprezidentské kanceláři.  A nevím, zda bych vydržel, nebýt několika vynikajících lidí, mých spolupracovníků, kteří mi v tom podivném období čekání na prezidenta pomáhali překonat pocit vyčerpání a někdy i marnosti.  Václav Havel se na Hrad po volbě vrátil. A kdo by snad očekával, že o něm mohu říci něco jiného, než co jsem o něm už kdy řekl či napsal, ten se nedočká. Václav Havel byl muž, kterému jsem vděčen za schopnost porozumět našemu politickému snažení, našemu tehdejšímu usilování o obnovu našeho evropanství, o smyslu občanských svobod, jako povinnosti počítat s tím, že každé slovo politika nese v sobě nezbytnost odpovědnosti za ně.“             

Václav Havel podpořil i Vaše působení na postu velvyslance České republiky v Ruské federaci...
 
                   
„Tento post, na rozdíl od jiných mých pracovních míst, nebyl nijak náhodný. Jsem rusista vzděláním a Rusko, jeho dějiny, kulturu i politické dějiny, jakož i aktuální politický stav před rozpadem Sovětského svazu jsem znal také z doby svého žurnalistického pobytu tam. A to nové jsem pozorně sledoval a studoval s pomocí našeho prvního popřevratového velvyslance v Moskvě, Rudolfa Slánského.

Vždycky jsem velmi přísně odděloval Rusko od režimů, které v něm vládly. Poznal jsem mnoho Rusů, kteří se vydávali všanc tvrdým trestům, odmítajíce někdejší komunistický režim. Třeba Alexandra Solženicyna. A poznal jsem další, kteří tak činí dodnes, i když ani dnes není snaha po demokratické vládě v Rusku bez rizika, že vás zavřou nebo dokonce, jako Borise Němcova, zastřelí.

Ani teď nemám chuť přestat dávat najevo, čemu mě naučila má životní zkušenost a čemu jsem se s pomocí svých přátel a ve svých někdejších funkcích naučil: trvat na poznání, že jako svobodný občan mám odpovědnost za sebe sama, za své jednání. A to jednání může být svobodné jen tehdy, cítím-li se za ně plně odpovědný nejen vůči sobě, ale i vůči svému okolí, tedy vůči společnosti.

 Za největší nebezpečí pro nás pro všechny považuji lhostejnost, kterou vynikající komentátor našich politických poměrů, Bohumil Doležal, varovně nazývá nechumelismem, maje na mysli, že tak dlouho se nechumelí, až nás smete lavina nezodpovědnosti a lhostejnosti.“         

Připravila: Jarmila Novotná
Technická spolupráce: Petr Janečka

Natočeno v roce 2018.

Psáno pro Týdeník Rozhlas.

Spustit audio
autor: Jarmila Novotná