Bravurní technika mi nestačí, vizuální umění chápu jako cestu k poznání, říká Milan Maur. Zaznamenal slunce i továrenský kouř

Jedenáctého září roku 1988 jsem v Plzni – Závrtku pozoroval a následně poznačil dráhu pohybu větví topolu vlajících ve větru. V noci ze 7. na 8. července 1995 jsem zase přespal pod hrušní na své zahradě a následující den obkresloval stín vržený její korunou.

Milan Maur: V rytmu pohybu vodoměrek|foto:Fait Gallery

Tyto věty podobné deníkovým zápiskům patří konceptuálnímu umělci Milanu Maurovi, rodilému Plzeňákovi, někdejšímu členovi skupiny Měkkohlaví a výtvarnému samoukovi, který ve svých křehkých, introvertních, ale důsledně přesných kresbách, malbách či fotografiích zaznamenal let bělásků, celodenní pouť za dráhou slunce anebo kouř plzeňských komínů. Zcela přirozeně se tak zařadil mezi ty, pro něž byly ekologické aspekty života na planetě Zemi důležité dávno před tím, než si svět osvojil termín klimatická krize.

Kluci kupovali cigarety, já kaktusy

Lásku k přírodě má v sobě Milan Maur odmala. „Když jsme jako kluci dostali dvě koruny, ostatní si šli koupit cigarety, já si raději koupil kaktus. I dnes ve volných chvílích zajdu do skleníku pozorovat kaktusy. Když chcete, aby vám dobře rostly, musíte sledovat roční období a nepřelít je,“ vypráví. Stejně citlivě přemýšlí i o výtvarném umění jakožto nástroji k poznání přírodních jevů a dění kolem sebe. Nepřijali jej na AVU, tak sám zarputile a ze všech sil kreslil: sádrové odlitky, figury v pohybu, zvířata v zoologické zahradě. Zakrátko se naučil jedním tahem nakreslit perfektního koně. Jenže v momentě, kdy jeho práci začali ostatní obdivovat, zjistil, že tohle není cesta pro něj.

Milan Maur: Stín vržený stohem slámy|foto:Fait Gallery

„Uvědomil jsem si, že bravura zakryje to, co chci uměním říct, a vrátil jsem se k základnímu zkoumání výrazových prostředků vizuálního umění.“ Ve Vizitce detailně popisoval, jak na začátku 80. let v rámci ročního cyklu zkoumal nejprve olejovými barvami, pak pomocí různých typů papírů sušící se prádlo. „Tehdy jsem si uvědomil, že olejovými barvami nelze vyjádřit úplně všechno. Bylo to pro mě ponaučení na celý život, od té doby hledám pro každé téma adekvátní vyjadřovací prostředky, někdy je to třeba zvuk, jindy napnuté nebo povolené provázky.“

O dva roky později pak podnikl důležitou cestu, před kterou odhodil veškerou malířskou poučenost. „Jednou ráno, byl to dlouhý den, jsem se vydal za sluncem. Svítilo mi do očí, na nos, šel jsem za ním, přes řeku i přes křoví.“ To, co viděl a kudy šel, si zaznamenal do malé mapky; jeho zápisky pokryly dvě třetiny kruhu. Podobnou mentální mapu Milana Maura uvidí návštěvníci brněnské Fait Gallery na výstavě zvané Nejisté sekvence děje až do poloviny ledna. Ve vltavské Vizitce si pak můžete poslechnout i zážitky pana Maura z cestování po Africe anebo chválu amazonských Indiánů, kteří fotografické výpravě, jíž se zúčastnil, ochotně poskytli prastaré agregáty na dobití mobilů a fototechniky.