Nejdůležitější je teď láska k bližnímu a radost ze života, říká vizuální umělec Jiří Černický
Kreslí, vyrábí multimediální instalace, experimentuje s malbou, má hotový román inspirovaný rodným Ústeckem, komentuje společenské dění, je aktivním muzikantem a Českou republiku tady a teď vidí jako dobré místo k životu. Výtvarníka Jiřího Černického pozvala do Vizitky Markéta Kaňková.
Jiří Černický měl tento podzim naplnit svým uměním. Festival Signal lákal na jeho speciální svítící vizualizaci v 3D animačním programu, ve které spojil život podmořských živočichů s pozemskými společenskými problémy. Jen pár dní poté, co se o zrušení festivalu z důvodu pandemie koronaviru dozvěděl, byla zrušena i jeho výstava pojmenovaná Budoucnost sněhu v galerii Via Arte.
Přesto, jak se ve Vizitce zdálo, neupadá na mysli. Nemůže-li se naplno věnovat videoartu, kreslí. Snaží se o sociální angažovanost, která je ostatně dlouhodobým rysem řady jeho aktivit. „Kresbě se věnuji permanentně, potvrzuju si jí základní ideje. Teď dělám karikaturu, která ale nerozporuje konkrétní věci, spíš otevírá otázky. Dotýkal jsem se třeba prezidenta Putina. Dělám z něj hrdinu, skoro Stalina, kterému lid věří, že změní svět. Baví mě, že to pohled na něj komplikuje,“ říká.
Kde lze dnes najít svobodu?
Jiří Černický vystudoval intermédia na Akademii výtvarných umění v Praze, sám je žánrově rozkročený mezi videoart, tvorbu objektů a malbu. Tento ateliér vede také na UMPRUM, a ani u svých studentů na žánrové čistotě netrvá. Na umění ho totiž baví právě možnost hledat. „Když to přeženu, namalované už bylo všechno. Zajímavé to zase začíná být, když se malba dotýká třeba designu nebo performance. Tam lze ještě pořád něco najít, je to vzrušující a inovativní. Vidím, že v těchto prostorách má člověk ještě svobodu.“
Jak ale přiznává, touhu po formálních inovacích s věkem nahrazuje obsahová kvalita. „Je důležité zabývat se v umění tématy jako xenofobie nebo extremismus. Zároveň ale cítím, že ve společnosti panuje obava, že se svět řítí k apokalypse. Snažím se být vůči tomu v opozici. V dnešní době je ještě důležitější než dřív najít si oporu v blízkých lidech, být s rodinou, přáteli. Je to sice konzervativní přístup, mám ale pocit, že nejdůležitější je teď láska k bližnímu a hledání radosti ze života. Navíc si opravdu myslím, že z historického hlediska žijeme v té nejlepší možné době. Patříme k Západu, nemusíme nikam utíkat.“
Ve Vizitce mluvil Jiří Černický také o svém dětství v Ústí nad Labem. Prožil ho v těsné blízkosti chemičky, plynárny a obrovské skládky, což jeho citlivou duši inspirovalo kupříkladu k řadě intervencí do uhelného revíru, kde později pracoval. Kromě umění – ve Vizitce zmiňoval například vliv Jacksona Pollocka – ho bavila i hudba, odmala zpíval ve sboru a později hrál na housle. Za svůj hudební vzor, a také za vzor přátel z kapely Finský barok, považuje Franka Zappu. I jeho hudba ve Vizitce zazněla.
Poslechněte si celý rozhovor, v němž Jiří Černický mluví o svém vztahu k ekologii a podmořskému světu, o své literární tvorbě, o pedagogické praxi anebo o pytlíku s mlékem, který hrál hlavní roli v jeho úplně prvním uměleckém projektu.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
