Borovany u Bernatic

Podle pověsti se tu zázračně uzdravila jedna dívka ze vsi, která prožila nezáviděný osud mnoha mladých žen ve všech možných válkách. Přepadli ji vojáci a ona se jim ubránila. Rozzuření vojáci ji tedy nechali, ale za trest ji nasypali písek do očí a ona oslepla. Nešťastnice se doplazila ke kapli a vroucně se modlila k Panně Marie. Její modlitby prý Matka Boží vyslyšela a ona zázrakem opět spatřila svět a jeho krásy.

Pověst má ještě jednu variantu. Prorockou. Stejná dívka, z této pověsti známe i její jméno, Alžběta Andělová, se ze své slepoty neuzdravila a tak musela jít žebrotou. Když se jednou vracela domů, bylo to roku 1674, zaslechla, jak někdo volá její jméno. „Co mne voláte?“ zeptala se plná strachu. A hlas pokračoval: „Víš, kde jsi?“ Dívka se osmělila: „Vím, přece na borovanských kopaninách“. A tajemný hlas řekl: „Toto místo bude zasvěceno Bohu. Mnozí zde budou pohřbeni a budou sem chodit procesí.“ Pak hlas ztichl. Když to Alžběta vyprávěla, lidé se jí vysmívali. Netušili, že za šest let tu bude řádit mor, mnozí skutečně budou pohřbeni na kopaninách, kde bude zbudováno významné poutní místo. Kdo ví, zda se naplnění proroctví slepá Alžběta dožila.

Dnes je u kaple svaté Rozálie až neuvěřitelný klid. Po morovém hřbitově tu není ani památky, ani poutníci nevyhledávají zázračnou vodu a v korunách starých lip zpívají ptáci. Člověk tu může prožít velkou alegorickou představu o tom, že i neštěstí i bolest jsou pomíjivé a že největším lékem je zapomnění.

Při takových úvahách nás nepřekvapí, že v okruhu nějakých pěti kilometrů narazíme v Borovanech na množství mohyl. Skoro jistě souvisely s nedalekým Burkovákem, místem pravěké kultovní činnosti. Tradice posvátného místa se nám tak v Borovanech značně propadá do nezřetelné historie, k níž nám chybí klíč. Prostě postižení morem tu leží společně s těmi, o nichž neměli sebemenší ponětí. Ale třeba také měli.