Během minutového filmu odvyprávíte všechno, říká dokumentarista Adam Hanuljak. V rozhlase se nyní soustředí na zvuk, který nese emoce

13. říjen 2022

„Problém je, že s poslechem podcastu si vytahujeme jen to, co chceme slyšet. Přestává fungovat moment náhody, kdy nám redaktor poví nevyžádanou informaci, která nás může inspirovat,“ míní režisér dokumentárních filmů a rozhlasových pořadů, religionista a porotce soutěže Prix Bohemia Radio Adam Hanuljak. Ve Vizitce s Michalem Burešem ale mluvil i o tom, jak jeho práci ovlivnilo otcovo členství v komunistické straně.

Adam Hanuljak je dnes úzce spojený s Bratislavou, kde coby režisér rozhlasových her a dalších pořadů pracuje v rozhlase. Jeho cesta do hlavního města ale v dětství a dospívání tak trochu kopírovala osud otce. „Táta byl v komunistické straně, ale byl to zásadový člověk a idealista. Měl pocit, že strana se dá zreformovat zevnitř. Často jsme na to téma diskutovali, při debatách jsem se naučil argumentovat,“ vzpomíná. Pan Hanuljak prý většinu času trávil v opozici i vůči kolegům soudruhům, a ti jej za to řádně potrestali: rodině přidělili byt nikoliv v Bratislavě, ale v Dunajské Stredě. Do Bratislavy tak Hanuljakovi doputovali až přes několikeré stěhování.

Prochodili jsme všechny slovenské obce

Adam nejprve studoval srovnávací religionistiku, ke které ho dovedla záliba ve východním mysticismu; v rámci terénních výzkumů pak jezdil s ostatními studenty po Slovensku a shromažďoval rozhovory o pověrách, mýtech a magii. „Prochodili jsme všechny slovenské obce,“ konstatuje.

Když pak začal studovat režii dokumentárního filmu, často myslel na své debaty s otcem. „Měl jsem vnitřní potřebu vyrovnat se s jeho názory a komunistickou minulostí.“ Tématy spojenými s režimem a zlovůlí lidem ubližovat se zaobíral v seriálu Paralelné životy (2014) a v portrétu kontroverzního slovenského umělce Prípad Kalmus (2018). O jejich pozadí mluvil ve Vizitce detailně, stejně jako o časosběrném dokumentu Deset let lásky.

Ve čtyřech zemích točil rodiny snažící se udržet partnerský i rodičovský vztah. Silný zážitek jej pojí zejména s finskou „rastafariánskou“ rodinou: muž odešel od ženy a dvou dětí, propadl alkoholu a drogám, ale podařilo se mu projít léčbou. „Přijel pak na premiéru do Košic a v kině se při sledování filmu rozplakal. Seděli  jsme celý večer na schodech někde za garáží a povídali si. Ptal se mě, jestli je opravdu takový lůzr, tak mu říkám, že ne. Uzdravil se, stará se o děti,“ vzpomíná Hanuljak na rok 2017.

Host vltavské Vizitky přijel do Olomouce coby porotce kategorie drama v rámci rozhlasové soutěže pořádané Českým rozhlasem Prix Bohemia Radio (PBR). S Michalem Burešem mluvil ale také o podcastech, které v rámci PBR soutěží poprvé. Sám o sobě hovoří jako o podcastovém typu, klasické proudové rozhlasové vysílání prý poslouchá jen v autě. Zároveň však vnímá úskalí vyplývající z tohoto formátu. „Problém je, že s poslechem podcastu si vytahujeme jen to, co chceme slyšet. Přestává fungovat moment náhody, kdy nám redaktor poví nevyžádanou informaci, která nás může inspirovat, objevit pro nás něco nového,“ míní.

Kromě práce v rozhlase, která ho nesmírně baví a zajímá – aktuálně se chystá na rozhlasové zpracování Dostojevského Běsů se čtrnácti herci – má zkušenosti s workshopy minutových filmů. Vnímá je jako vynikající trenažéry filmové režie, během minuty totiž není šance na dějovou odbočku. „Za minutu se dá odvyprávět všechno, naučí vás to základy univerzálního příběhu, kdy někdo někam jde a něco udělá.“

Zatímco při tvorbě televizního dokumentu byl z logiky věci zvyklý pracovat s obrazem, v rozhlase se učí od obrazu odstřihnout. „Profesor Dušan Hanák nám na škole říkal, že informace bývá hlavně v obraze, osmdesát procent emocí pak vychází ze zvuku. Právě to mě na rozhlasových hrách nejvíc baví.“

Spustit audio

Související