Babička poprvé v Národním divadle
Myslím, že většina diváků se na Babičku Boženy Němcové v Národním divadle v režii J. A. Pitínského těšila. Ti, kteří znají Pitínského rukopis nebo viděli jeho zajímavou a sevřenou uherskohradištskou inscenaci Divé Báry (o Vánocích vysílala ČT její záznam), počítali s tím, že režisér objeví vnitřní dramatičnost prózy, po léta zjednodušeně chápané jako idealizovaný obraz spisovatelčina dětství, ale zároveň dokáže vystihnout její půvab a poetickou atmosféru.
Ostatně avizovaný záměr inscenace - zobrazit, že babiččina moudrost a laskavost je opřena o sílu ženy s nelehkým osudem a pevným charakterem - je přitažlivý a souzní i s výběrem představitelky hlavní role - Vlasty Chramostové. Babiččin životní úděl - být ženou vojáka - je konfrontován s příběhy Viktorky a Kristly, jimž milované muže také odvedla vojna.
Inscenátoři uvedené paralely a skryté konflikty v zájmu dramatičnosti odkrývají (vztah babičky a její dcery Terezky, zpočátku dobře rozehrané J. Mílovou) a okrajové postavy prózy zvýrazňují (sympatický Prošek v podání J. Novotného), výrazně ke škodě věci však pomíjejí vztah babičky a Barunky (M. Borová tak téměř nemá co hrát).
Herecká stylizace je místy příliš expresivní a nevyrovnaná (Kristla, Viktorka i Hortensie), působí vnějškově a spíš znejasňuje, než nabízí hlubší významy jednotlivých situací. Místo jemné ironie a nadhledu vnáší do celku pocit hysterie a chaosu.
Režisér pracuje s řadou symbolických obrazů a odkazů, připomínek rituálů, různě stylizovaných folklorních a hudebních motivů, ale nesoustřeďuje se na vytvoření celku. Lidová poezie zhudebněná Vladimírem Franzem působí až bomabasticky, nevyrovnaná je i výtvarná složka (scéna J. Štěpánek, kostýmy J. Preková). Temporytmické proporce inscenace jsou tak narušovány.
Scéna Kristliny svatby s Jakubem Mílou v závěru přes jemný humor své obřadnosti působí dlouze a finální obraz - aranžovaný jaksi "nad časem" (v prostoru téměř krematorním a kostýmech z poloviny minulého století) - dělá z epilogu vyumělkovaný přílepek s nešťastnou a kontraproduktivní připomínkou filmového záznamu bytového divadla Zprávy o pohřbívání v Čechách s Vlastou Chramostovou (ta naštěstí ještě neumřela). Škoda náročné tvůrčí práce a energie, která se nezúročila.
Nejposlouchanější
-
Stefano Massini: Výklad snů. Jedna hra, sedm minipříběhů ze života Sigmunda Freuda
-
David Attenborough: Výpravy do divočiny. Vyprávění z cest do Paraguaye ke 100. narozeninám autora
-
Arnošt Lustig: Kůstka, dívka z Prahy. O silné touze přežít a dočkat se konce války za každou cenu
-
Robert Harris: Otčina. Krimi příběh z alternativní historie, v níž válku vyhrálo Německo
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
