August Strindberg: Hry I 

Strindberg předjímal postupy německého expresionalismu, zapůsobil na německé i americké psychologické drama a jeho vliv sahá až ke krutým podobenstvím Friedricha Dürrenmatta i k absurdním groteskám Samuela Becketta a Eugena Ionesca.

Možno říct, že Strindbergovy hry více podněcují než se hrají. V repertoáru českých divadel se vyskytují v posledních letech především dva tituly: Královna Kristina, jež věru nepatří k dílům vrcholným, leč přitahuje parádní ženskou rolí, a Slečna Julie, která k vrcholům nesporně patří. Jako objev v této souvislosti zazářila pozoruhodná inscenace Sonáty duchů nastudovaná Janem Nebeským v Divadle Komedie.

Málo uspokojivá byla dosud i ediční praxe. Zatímco dílo Strindbergova skandinávského souseda a staršího současníka Henrika Ibsena máme přehledně uspořádáno v řadě tlustých svazků, Strindbergovy hry zůstávaly rozptýleny v prostoru a čase, v rozmanitých edicích a formátech, v překladech kvalitnějších i pochybnějších...

To platilo až dodneška, kdy zásluhou pražského Divadelního ústavu dostáváme do rukou impozantní svazek o sedmi a půl stovce stránek nadepsaný August Strindberg: Hry I a obsahující jedenáct kusů, to jest co do počtu přibližně pětinu Strindbergova dramatického odkazu. To vše v moderních, divadelně použitelných překladech, na kterých se vedle Dagmar Hartlové a Ireny Kunovské podíleli renomovaní starší překladatelé František Fröhlich, Libor Štukavec a Josef Vohryzek. Poslední dva se už vydání bohužel nedožili.

Sestava svazku je pestrá: zahrnuje díla různého žánru a rozsahu - ad krátkého dramatického monologu - od krátkého dramatického monologu až po velká historická dramata. Výbor je zaměřen na první tři tvůrčí období Strindbergovy dramatické činnosti. Léta učednická jsou vhodně reprezentovaná reformační historickou hrou Mistr Olof z roku 1872. Jádro tvoří hry naturalistického období, Otec a Slečna Julie, výslovně označená jako naturalistická truchlohra. Spolu s řadou aktovek, mezi nimiž vynikají zejména Věřitelé a Hra s ohněm, vyjadřují tyto tituly nejsilněji Strindbergovo základní téma vztah mezi mužem a ženou pojímaný jako nepřetržitý boj pohlaví, ve kterém není vítězů ani poražených.

Za Strindbergův objev můžeme považovat ambivalenci lidských vášní, příznačnou strindbergovskou Hassliebe, nenávistnou lásku. Skrývá-li každý lidský cit v sobě i zárodek svého opaku, pak i lidské jednání mezi pohlavími je procesem plným překvapivých zvratů, nahodilostí a nedůsledností, jež dramatikovi skýtají látku pro rafinované mezipohlavní hry se složitou taktikou, manipulací, vzájemným mučením a sebemučením. Ač neměl Strindberg rozvinutý smysl pro humor, dařilo se jeho hyperbolickému vidění odhalovat bezděčnou komiku lidských vášní, spočívající v přehnanosti a nelogičnosti jejich projevů.

Třetí tvůrčí období po životní krizi, která bývá označována jako "krize Inferna", reprezentují čtyři velké, Shakespearovským vzorem poznamenané historické hry: vedle populární Kristiny je to uhrančivá historická miniatura, vlastně patologická studie v dialogu Erik XIV. a kronikářsky založené dějinné obrazy Gustav Vasa a Karel XII.

Podíl historických her, zabírajících takřka 2/3 svazku, mi připadá nadsazený. Dal bych přednost většímu zastoupení dramat z období naturalistického, svou originalitou a podnětností určitě výraznějších.

Doslov zasloužilého švédského strindbergovského editora a badatele Gunnara Olléna je spíše rezervoárem zajímavých informací a postřehů o Strindbergově životě a díle než pronikavou analýzou jeho umělecké metody.

První svazek Strindbergových her otevřel široký pohled do tvůrčí dílny klasika moderního dramatu a poskytne jistě vedle poutavé četby i inspiraci dramaturgům našich divadel. Aby byl obraz úplný, musíme si ještě počkat na svazek druhý, kde najdeme tak závažné a novátorské tituly jako je Tanec smrti, Hra snů, Do Damašku, i celý soubor tzv. komorních her v čele s fascinující a neuvěřitelně moderní Sonátou příšer.