SERIÁL

Astrid Lindgrenová: Válečné deníky 1939–1945

Astrid Lindgrenová (1997)

Je nám líto, ale k tomuto audiu již vypršela autorská práva.

Švédská spisovatelka Astrid Lindgrenová se celosvětově proslavila díky svým knihám pro děti. Málo známý je fakt, že autorka Dětí z Bullerbynu nebo Pipi Dlouhé punčochy si za druhé světové války vedla deníky. Poslouchejte on-line po dobu jednoho týdne po odvysílání. Čte Andrea Elsnerová.

„Sluníčko svítí, je teplo a hezky, na Zemi by se dalo tak krásně žít,“ povzdechne si Astrid Lindgrenová do deníku 3. září 1939. Jen dva dny předtím seděly s přítelkyní ve Vasově parku a povídaly si, kolem běhaly děti, dvě ženy si zanadávaly na Hitlera a svorně uvažovaly o tom, že rozhodně žádná válka nebude. Když ale vypukla, tehdy si matka dvou dětí, žena jedné stockholmské domácnosti, zatím ještě ani ne spisovatelka, začala zaznamenávat a komentovat jak osobní rodinný život, tak události světové.

Do deníku psala, zakládala ústřižky z novin, vlepovala obrázky nebo fotografie. A také mapy, které jí pomáhaly lépe se orientovat v tom, co se na válečných polích Evropy právě dělo. Později přibyl ještě další zdroj informací – Lindgrenová začala pracovat na oddělení pro dopisovou cenzuru, kde se jako kontrolorka zabývala mezinárodní korespondencí. To, co četla, jí pomáhalo rozšiřovat si povědomí o dění, utvářet si názor. Některé pasáže z dopisů do deníků dokonce do svých deníků přepisovala a citovala z nich. I z toho je patrné, že původně si dělala zápisky čistě pro osobní potřebu, z touhy vyznat se v tom, v čem žije.

To, že si moje maminka neustále vystřihovala novinové články a vlepovala je do sešitů, mi nepřipadalo divné, měla jsem za to, že to rodiče zkrátka dělají. Teď už chápu, jak výjimečné to nejspíš bylo...
Karin, dcera Astrid Lindgrenové

„To, že si moje maminka neustále vystřihovala novinové články a vlepovala je do sešitů, mi nepřipadalo divné, měla jsem za to, že to rodiče zkrátka dělají. Teď už chápu, jak výjimečné to nejspíš bylo, když dvaatřicetileté vystudované sekretářce a ženě v domácnosti, bez zkušeností s politikou, tolik záleželo na tom, aby pro svou vlastní potřebu dokumentovala události v Evropě,“ píše v doslovu vydaných Válečných deníků dcera Astrid Lindgrenové Karin, které tehdy bylo pět let.

Deníky vyšly ve Švédsku sedmdesát let po skončení druhé světové války a okamžitě se staly senzací (česky 2016, překlad Jitka Herčíková). Autorčiny poznámky, komentáře a glosy totiž přinášejí unikátní svědectví o tom, jak válku prožívali obyvatelé neutrálního Švédska. Autorka sleduje pečlivě také dění ve Finsku, které musí kromě německé ofenzivy čelit i útočícímu Sovětskému svazu.

…V Rusku to jde prachmizerně, na Sicílii padla Catania a brzy to v menším měřítku čeká i Tunis. V Německu pokračují strašlivá bombardování, zprávy z Hamburku jsou k pláči, vždyť jsou tam děti, bolí z toho u srdce, je to do nebe volající a k nevydržení… Jak je vůbec možné, že musí lidstvo takhle trpět, proč se válčí? To skutečně stačí jen pár takových, jako jsou Hitler s Mussolinim, aby přivedli celý svět do záhuby a chaosu? Už brzy musí, musí, musí být konec…
Z Válečných deníků Astrid Lindgrenové, 6.srpna 1943

Vedle komentovaných politických a válečných operací se ale dostáváme velmi blízko i do nitra rodiny. Lindgrenová píše o vedení domácnosti, která žije s omezenými příděly surovin, dočítáme se o každodenních drobnostech – radostech i starostech dětí Karin a Larse i o manželovi Sturem, jakkoli si autorka uvědomuje, že oni jako rodina se mají poměrně dobře. Každé Vánoce ostatně píše: „cítím všeobjímající vděčnost nad tím, že bydlíme v tak klidném koutě světa“. Současně ale citlivě vnímá okolní válečnou bídu a utrpení, už v roce 1940 do deníku psala o koncentračních táborech v Oranienburgu a Buchenwaldu. Postupem času to, co vyčetla z novin a knih, doplnila vzhledem k cenzurní práci (kterou mimochodem sama považovala za „necudnou“) i o osobní svědectví.

Deníkové zápisy překypují smutkem i strachem, zároveň však skrze text poznáváme Astrid Lindgrenovou jako bytost odvážnou i pevnou a současně laskavou, přesvědčenou humanistku.

Účinkuje: Andrea Elsnerová

Překlad: Jitka Herčíková
Připravila: Vladimíra Bezdíčková
Režie: Apolena Novotná

Natočeno v roce 2017.

Spustit audio