Art brut jako protipól současného umění? Zájem o něj ve Francii roste a dominují mu čeští umělci

„Art brut je svou spontaneitou, autenticitou a intenzitou jakýmsi protipólem současného umění, ve kterém mnohdy převažuje obsah nad formou a které je pro mnoho lidí hůř srozumitelné. Art brut je emociálně daleko přístupnější,“ říká historička umění Terezie Zemánková v pořadu Reflexe: Vizuální umění!, který se tentokrát zaměřuje na úspěch uměleckého směru art brut ve Francii. A pátrá i po tom, jakou roli v tomto rostoucím zájmu o art brut hrají čeští umělci.

Ve Francii je totiž známá nejen tvorba Luboře Plného, jehož dílo pořídilo pařížské Centre Pompidou do své sbírky už v roce 2013 a další jeho koláže zakoupilo i v nadcházejících letech, ale také fotografie Miroslava Tichého, kresby Zdeňka Koška a pozornost se obrací i k Anně Zemánkové.

„Jedním z mých oblíbených autorů art brut je český umělec Zdeněk Košek. Je to vlastně znovuobjevitel světa, třeba jako byl Adolf Wölfli,“ říká filmař, galerista a sběratel art brut Bruno Decharme. Podle něj je český umělec absolutním představitelem směru art brut. „My jsme se s ním potkali v době, kdy na tom byl psychicky lépe. A sám nám tehdy řekl, že když se na své obrázky podívá, vlastně jim nerozumí. Jeho dílo skutečně vznikalo v době velké životní krize. Bylo to opravdické čisté šílenství,“ říká o Koškově tvorbě francouzský sběratel a zakladatel asociace abcd art brut, jež působí jak v Paříži, tak v Praze. Decharme sleduje i díla dalších českých autorů, především fotografa Miroslava Tichého. Jeho kniha fotografií, která vyšla ve francouzštině pod názvem Les formes du vrai, je ve Francii nedostatkovým zbožím a Tichého fotky můžeme vídat na prestižních pařížských salónech.

02211450.jpeg

„Území zvláštních jedinců“

Bruno Decharme vlastní jednu z nejlepších sbírek art brut ve Francii. Začal ji vystavovat v 80. letech a právě čeští tvůrci jí dominují. A proč podle něj v posledních letech roste zájem o tato díla? „Každý z umělců je jedinečný. Neexistuje žádný směr nebo hnutí. Je to území zvláštních jedinců, kteří vytvářejí svět kolem sebe svou osobitou kreativitou,“ říká Bruno Decharme.

Tvorba Anny Zemánkové

Zájem o tvorbu psychicky nemocných lidí se objevil po první světové válce, připomíná přední odbornice na art brut Barbara Šafářová. „Jakoby společnost hledala nové prameny nebo jiný pohled na svět, který by jí dal novou naději,“ říká historička umění. Vnučka přední art brut umělkyně a historička umění Terezie Zemánková zase zdůrazňuje, že podstatou art brut je upřímnost. „Je to skutečně z hlavy do ruky,“ říká a dodává: „Tito lidé nejsou zapojeni do uměleckého provozu. Nutnost tvořit, ten vnitřní motor, to je pro mě z hlavních charakteristik art brut.“

Čtěte také

Tlak, který je často vyvíjený na současné umělce, se tedy tvůrců art brut netýká. „Pamatuji si, když nám Zdeněk Košek vyprávěl, jak řekl o své výstavě v Palais de Tokyo v Paříži, svému psychiatrovi v Ústí nad Labem, prý se mu vysmál a možná mu ještě zvýšil dávky,“ říká kurátorka Barbara Šafářová, která letos připravila výstavu Photo | Brut pro fotografický festival v jihofrancouzském Arles. Tam prezentovala i další české tvůrce Luboše Plného, Miroslava Tichého a Karla Formana.

Art brut vs. Arte terapie

Bruno Decharme se domnívá, že do budoucna bude mít každá velká galerie svou art brut sekci. Kurátory a historiky umění tak podle něj čeká nesnadný úkol, rozlišit mezi tvorbou, kterou lze řadit k art brut, a tvorbou psychicky nemocných lidí. Tvůrci art brut o sobě totiž většinou jako o umělcích nemluví. „Každý kurátor by si měl klást otázku, jak bude tvořitel reagovat na zájem publika. Jde o velice intimní díla, a když je vystavíte, každý se na ně může podívat. Takové otázky si kladou i psychiatři nebo arte terapeuti, protože ne každý dokáže se zájmem publika zacházet,“ dodává Barbara Šafářová.

Spustit audio