Antonio Vivaldi: Čtvero ročních dob

(…) Dobové nástroje, znalosti o historické provozovací praxi, poučený přístup a specializovaný způsob hry jsou dnes u barokní hudby samozřejmostí. Ale málokdo z těch, kdo ji vystudovali a určují dnes svými kreacemi normy a očekávaného ducha staré hudby, si dovolí takovou volnost, jakou předvádí umělecká vedoucí souboru Daniela Dolci. Obě dámy – Schayegh a Dolci – pojaly zvukomalebnou barokní hudbu ve výraze jakoby téměř romanticky. Nebojí se obrovských kontrastů, zpomalení a pozastavení, nebojí se zběsile zemité drsnosti. Nebojí se – v duchu zmíněných doprovodných sonetů – poezie. Vivaldiho Čtvero ročních dob je v jejich pojetí a podání sledem obrazů a až operních výjevů. Tak hodně, že až zapomínáte, že jde o houslové koncerty… A nahrávka má báječný zvuk. Ve kterém vyniká každý z nástrojů. Nejen housle sólistky a dalších kooperujících hráčů na smyčcové nástroje, ale do detailů také nástroje v bohatě obsazeném continuu, ve kterém nelze přeslechnout vedle cembala, theorby, arciloutny a barokní kytary dokonce psalterium. (…)

Nahrávka vyšla u vydavatelství Glossa.