Antonio Gamoneda: Tohle světlo. Literárně-hudební pásmo z veršů španělského básníka

„Světlo jsem viděl pouze v pokojích smrti,“ píše Antonio Gamoneda ve své klíčové sbírce Popis lži, která je součástí výboru Tohle světlo. Veřejného uznání se dočkal teprve po smrti diktátora. Jako básník a esejista, autor téměř dvaceti knih, získal řadu prestižních cen.

Poezie Antonia Gamonedy, vyrůstající z těžkých rodinných i společenských poměrů, je překvapivě jemná. Současně ale, ve vztahu k téměř lyrickým představám, je pečlivě odpozorovaná z reality, evidentně procítěná i protrpěná. Občasná drsná i krutá vyjádření jsou sice dramatická, ale zcela oproštěná od patosu. Básník téměř prozaickým stylem vypráví, ovšem z jeho vyjádření nevzniká příběh, nýbrž vtělená báseň. Jako by slova byla přetavena prožitou radostí i strastí a vznikl z nich nový tvar, surreálný, krásný a útěšný. Krev, nemoc, stáří, agónie, to vše je přítomné v básníkově obrazivosti. Nářek je bolestný, zpěv obdivný. Společně pak tvoří celek básně i vyjadřují plnost života. Stávají se synergickým podílem, spolupůsobícím v pomíjivosti, a přece v nádheře tohoto světa.

„Sebevětší hrůza se pro něj v okamžiku, kdy se vtělí do básně, kdy je prohnána estetickou výhní, stává krásou, útěchou a dokonce rozkoší. (...) Slova jsou krásná těla, která proměňují nebo nahrazují chátrající těla skutečná,“ píše překladatel Petr Zavadil v doslovu knihy, kterou vydalo nakladatelství Fra.