Angličané to nedělají! Tři generace jedné české rodiny v Londýně
V londýnské čtvrti Richmond je dům a v něm byt, kde od roku 1959 žije Věra Hykšová. V březnu 2019 dosáhla sta let a na návštěvu přichází její dcera Veronika a vnučka Nataša. Všechny tři sdílí vzpomínky a chrání rodinnou paměť i historii.
Věře Hykšové je 100 let, narodila se 21. března 1919 necelých pět měsíců po vzniku Československa. Je velmi elegantní – „glamorous,“ říká její vnučka Natasha, - „plná energie a ani trochu nevypadá na svůj věk.“ Věra žije v Londýně od roku 1951, narodila se zde její dcera Veronika i vnučka. Všechny tři spolu mluví česky a na své češství jsou hrdé.
Věřin byt v Richmondu, klidném předměstí Londýna nevypadá vůbec anglicky, působí spíše jako prvorepublikový pražský byt. Visí zde staré obrazy, mnohé z nich zachycují výjevy z Československé historie. Éru Rakouska-Uherska evokuje obraz maršála Radeckého na koni, zlatý rám obrazu, jehož součástí jsou hrací hodiny je z 19. století. Hodiny odměřují čas dle vlastních pravidel a rozpadající se melodie dávných let naplňuje obývací pokoj. „Ty hodiny asi přivez starý Herold. Nevím odkud jsou. On byl všude,“ říká Věra.
Josef Herold, významný politik mladočeské strany, je totiž Věřin dědeček. Jeho jméno nesou dnešní Heroldovy sady v pražských Vršovicích, kde působil jako starosta. Věra se sice narodila několik let po jeho smrti, ale živé vzpomínky na něj v rodině kolují dodnes.
Věra vyrostla na pražských Vinohradech, kde její rodina vlastnila dům ve Slovenské ulici. Za první republiky se měli dobře, patřili k vyšší střední třídě. Věra se seznámila s budoucím manželem Bohuslavem, známým pod přezdívkou Bobík, ještě jako dítě při jeho biřmování v kostele sv. Ludmily na Náměstí Míru. Vzali se krátce před koncem války a zůstali spolu dalších 56 let až do jeho smrti v roce 2000.
Po únorovém převratu se Věře a Bobíkovi podařilo emigrovat legálně. Za emigrační vízum zaplatili 120 000 českých korun, což byla na tehdejší poměry enormní částka. Po dvou letech života v Paříži doputovali do Londýna. Bobík byl totiž profesionální tenista. Při turnaji ve francouzském Le Touquet ho angličtí protihráči pozvali do Anglie se slovy:
Anglie je nudná, chudá a šedá, ale je tam bezpečno.
Krátce po jejich příjezdu do Anglie se narodila Veronika. O pár let později, v návaznosti na rozhodnutí prezidenta Zápotockého, kterým dovolovat důchodcům odcestovat za svými rodinami v zahraničí, přijela do Londýna za Věrou i její matka Klára. Tak posílil český životní styl rodiny. Mluvili česky, babička Klára vařila česky, slavili všechny české svátky, a tím, že emigrovali legálně, měli kolem sebe mnoho věcí z Prahy, které jim každý den připomínaly starý domov. Dokonce se mohli občas do Československa podívat.
Věra se živila jako průvodkyně. Cestovní ruch byl na svém vzestupu. Doprovázela skupiny Britů, kteří jezdili autobusem do různých evropských destinací. Uměla několik jazyků a mohla se všude domluvit. Často s sebou brala dceru Veroniku, která díky těmto cestám získala základy němčiny, italštiny a španělštiny. Není tedy překvapením, že později vystudovala jazyky. Její dcera Natasha toto jazykové nadání také zdědila. Vystudovala ruštinu a francouzštinu a v současnosti se učí svahilsky.
Hned na první pohled je poznat, že Věra, Veronika a Natasha mají velmi blízký vztah. V dokumentu „Angličani to nedělají“ spolu mluví s humorem, upřímností a láskou. Věra říká, že funguje něco jako rodinná „telepatie“ a Veronika dodá, že se často oblékají úplně stejně bez toho, aby se domluvily. Při mé návštěvě tomu tak skutečně bylo, i když se babička smála, že to „zkazila“, protože její svetr byl tmavomodrý a ne černý, jako svetry Veroniky a Natashy.
Veronika nikdy nežila v Československu nebo v České republice, a Natasha zde strávila jeden rok. Přesto se obě ke svému češství hrdě hlásí. Ale je to trochu jiné češství než to, které v sobě cítí ti, kteří v Čechách žijí. Jejich jazyk je někdy trochu zastaralý, občas se objevuje nějaké anglické slovo nebo výraz. České tradice však tvrdohlavě pěstují. Zpívají spolu české písníčky. Při mé návštěvě pekly vanilkové rohlíčky, i když už bylo po Vánocích. Chtěl jsem zaznamenat, že takové věci jsou významnou součástí jejich života.
Veroničin manžel je Angličan, neumí česky, ani nejí kapra, ale v rodině jsou české geny asi hodně dominantní, protože Natasha, jeho dcera na mne působí, že je „Češka jako poleno.“ Je čerstvě zasnoubená a jsem zvědav, zda se její děti budou také hlásit ke svým českým kořenům. Vše naznačuje, že ano.
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
3x Karel Klostermann
Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.
