Alois Piňos a Manja Ristić: Zvukové obrazy blízkého světa
Ze zvuků krápníků a podzemní řeky v Moravském krasu vytvořil Alois Piňos v roce 1976 svou skladbu Speleofonie. Letos vyslala chorvatská skladatelka Manja Ristić do světa osobní zprávu o zvucích krasového ostrova Korčula ničeného turistickým ruchem. Našeho skladatele spojuje s chorvatskou autorkou přírodní podstata jejich tvorby stejně jako ekologické akcenty. Dělí je od sebe několik generací lidských pokolení i použitých technologií.
Pro Aloise Piňose (1925–2008) znamenala příroda základní zdroj inspirace, ale především všeobjímající prostor, do kterého patří tajemné hlubiny krasových jeskyní stejně jako živly, zvířata a lidé.
Hudba okolní krajiny
Jeho Kontrapunkty přírody a Speleofonie čerpají ze zvuků, které skladatele obklopovaly v jeho nejbližším okolí. Druhá z nich vznikla výhradně ze zvuků podzemních prostor Moravského krasu, cinkání krápníků a zurčení ponorné řeky Punkvy. Ve své době představovala naprostý unikát.
Manja Ristić (1979) vnímá zvuk svého životního prostoru stejně intenzivně, jen k němu přidává současnější hudební uvažování a také přímočařeji vyslovené ekologické téma.
Její letošní alba Kairos & the Dwellers a Songs of the North putují po chorvatském pobřeží. Všímají si především ostrova Korčula, kde skladatelka žije, ale také mořských varhan v Zadaru.
Fascinující akustický objekt rozeznívaný příbojem působí jako zesilovač zvuků z hlubin přírody a zároveň přitahuje davy turistů, kteří ji postupně ničí.
Mohlo by vás zajímat
Nejposlouchanější
-
Maxim Gorkij: Stařík. Karel Höger a Ladislav Pešek v kriminálním dramatu ze staré Rusi
-
Julien Green: Bratr František. Román o životě velikána středověkého mnišství
-
Hilary Bellová: Vlčí ukolébavka. Může být devítileté dítě vrahem?
-
Ladislav Fuks: Spalovač mrtvol. „Jediné, co v životě je jisté, je smrt“
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
