Alena Scheinostová: Nesem vám noviny

Zůstaňme pro teď u těch zpěvů. Národopisná pojednání nám prozrazují, že písně s námětem vítání a konejšení novorozeného Ježíška, popřípadě edukativně převypravující evangelijní příběh jeho narození, bývaly doménou koledujících dětí – tedy dětí, které obcházely dům od domu a za drobný potravinový dárek zpěvem přivolávaly na domácnost požehnání.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Padá listí

Někdy ke zpěvu přidaly veršovánku nebo divadelní výstup, někde „štěstí“ přinášely fyzicky: v podobě ozdobené větve, kterou pak bylo nezbytné uchovat v domě až do dalšího koledování. Jenže už na sklonku středověku se dočteme o sousedech zcela dospělých, kteří koledování plně převzali a obchůzkami a zpěvánkami si vydělávali na alkohol.

„Skrz takový jejich schůze pak mnozí a častí svárové a mordové se páší,“ lomí rukama kronikář. Drahý pane, chce se zavolat přes hráz staletí, dneska už jsme to vylepšili: koledy i opíjení zvládneme mimo domácnosti v „ócéčkách“ a na trzích – vy byste řekl na jarmarcích – a na potírání „svárů a mordů“ máme městskou policii a betonové bloky u vjezdu.

A pokud by kronikáři přišlo, že někdejší koledování bylo tak trochu žebrání, také to jsme dnes dovedli ještě o několik kroků dál. Za zpěvu koled z jarmarečních pódií – anebo častěji za jejich elektronické reprodukce – se necháváme ožebračit od prodejců zboží, které někdy potřebujeme, občas jím chceme někoho potěšit, ale kolikrát nám prostě jen tak přijde pod ruku. Takže vše sedí, jen ten „timing“, jak se dnes moderně říká načasování, se nám zlehka posunul od Vánoc do adventu, o čtyři týdny vpřed.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Jen ještě něco zařídím

Na druhou stranu, co také vymýšlet nového. Národopisci nebudou než souhlasit, že za dnešními výročními zpěvy, shlukováním, vzájemným přáním hezkých věcí, celým tím slavením kolem slunovratu a koneckonců i tím bujarým popíjením najdeme pro všechny věky tentýž primordiální vzorec: zimní období vyžaduje semknutí, aby se komunita ohřála fyzicky i teplem vzájemného vztahu.

Po období usilovnější práce je zapotřebí chvil oddechu a uvolnění. A vzájemnou směnou prostředků k živobytí se dorovnává skutečnost, že jedni vždy nashromáždí víc než druzí, ale hmota si dle fyzikálních zákonů vyžaduje býti zachována – ať už ji vyvažujeme nehmatným přáním zdaru, kousky kovu či papíru anebo darováním v ozdobené krabici. Někde nad tím je pak i vyprávění o Betlémě, které dalo všem těmto našim úkonům souřadnice a obléklo je do příběhů a slov.

Čtěte také

Alena Scheinostová: Epochy v symbolech

Až tedy cestou pro rohlíky uslyšíme posté „nesem vám noviny, poslouchejte“, sice nás to možná podevětadevadesáté podráždí. Zároveň si ale budeme moci připomenout, že jsou to noviny o daleko zásadnějších pravdách než jenom o tom, že sebou s cukrovím musíme trochu hodit. Jsou to noviny o nás – ačkoli nám je zrovna hlásá chrčivý reproduktor někde na krámě.