Afrika na nové desce Hugha Masekely je úchvatnou zemí bez žánrových i politických hranic

Jeden z nejlepších žijících trumpetistů na obalu alba No Borders vztyčuje dlaň s vyobrazením mapy Afriky z roku 1590, kde žádné hranice nejsou. Není to od Masekely nové gesto: u průkopníka fusion music se jedná o téma pohánějící jeho panafrickou hudbu od samého začátku.

„Myslím, že není dobře, že jsme vychováváni k tomu, abychom mysleli geograficky. Všichni jsme součástí jednoho světa. Když byl člověk stvořen, neexistovaly žádné hranice,“ řekl v roce 2014 v rozhovoru pro stanici Vltava.

Jihoafrické styly Masekela celosvětově srozumitelným způsobem promíchal s jazzem a během třicetiletého exilu postupně také s rhythm’n’blues, reggae, popem, soulem a lze ho považovat za jednoho z klíčových kmotrů afropopu. Názor má i na jazz, svorník jeho hudby: „Jazz není dán jako vodík nebo kyslík, je to dar přírody.“

Osmasedmdesátiletý trumpetista a zpěvák přichází s albem po mnohaleté přestávce s vysvětlením, že čekal na inspiraci. Poprvé se spojil se synem Selemou Masekelou, americkým sportovním komentátorem a jak ukazuje ve skladbě In an Age, i dobrým raperem.

S přítelem, jihoafrickým kytaristou Thembou Mokoenem, nasazuje Masekela v The Rooster svůj armstrongovský chraplák v připomínce dávných časů, kdy se v Sowetu začal vařit jazz s tradičním stylem maskanda.

Největšího překvapení se ale dočkají fanoušci legendárního kytaristy a zpěváka Olivera Mtukudziho ze Zimbabwe. S Masekelou je pojí silné přátelské pouto, politický aktivismus a odbojné povahy, nicméně na albu se společně představují poprvé: v Mtukudziho starší skladbě Tapera.

Nejvíc na albu dostihly Masekelu vzpomínky: afrobeatová Shango má být pocta Felu Kutimu, se kterým se v nigerijském Lagosu sice často dostával do názorových pří ohledně tvrdosti postupu proti vládě, ale čas dal za pravdu spíš Kutimu, což potvrzuje současný Masekelův skepticismus.

„Pokaždé, když si posedíme s Harrym Belafontem, podívá se na mě a povídá: jak se cítíš, chlape? A já mu říkám: špatně, tak tvrdě jsme pracovali, a co z toho? Šedesátá léta byly dobou naděje. Vlasy, generace lásky, protiválečné úsilí, antirasismus a vypadalo to, že to bude fungovat.“

„Nestalo se. Afroameričané se už do boje nehrnou, Ku Klux Klan se rozpustil do americké policie a podívej, kdo se stal americkým presidentem,“ svěřil se zklamaný Hugh Masekela v jednom rozhovoru a vztek si vylil do skladby Shuffle & Bow, tvrdé připomínce jižanského otrokářství.