Adam Borzič: Tantra
S pojmem tantra se setkáváme v posledních letech často. Naše první asociace spojená s tímto slovem mívá sexuální šmak. S tantrickými semináři a masážemi se roztrhl pytel. V obecné představivosti se jedná o exotické a erotické praktiky, další libůstky na poměrně nepřehledném trhu sexuality i ezoteriky.
Měl jsem kdysi vůči tantře předsudky. V době, kdy jsem navštěvoval terapeutický výcvik, jsme jedno z našich soustředění absolvovali na jedné tantrické farmě. Ještě mi v živé paměti zůstávají ony naprosto nevkusné rudé polštářky znázorňující ženské pohlaví i celkově nepěkný interiér vyzdobený kýčovitými obrázky indických božstev. Až později jsem seznal svůj hluboký omyl. To, s čím jsem se tehdy setkal, byla spíše západní neotantra.
Čtěte také
Autentická tantra má kořeny v dávné Indii. Svého rozkvětu se dočkala mezi 5. a 13. stoletím n. l, kdy se objevuje v hinduistické i buddhistické formě. Toto tajné učení, na rozdíl od převládající patriarchální kultury, učilo, že cesta k absolutní pravdě nemusí vést zřeknutím se smyslových zkušeností, ale naopak jejich prostřednictvím.
Specifikem tantry v jejím zlatém věku bylo i významné postavení žen – učitelek – jogínek, které předávaly svým žákům zasvěcení do meditační a rituální praxe, jejíž součástí mohly být i zkušenosti sexuální jógy. I ženský božský princip je v tantře zcela roven tomu mužskému. Tantra se ostatně zrodila z jejich vzájemného milostného rozhovoru, jak praví tradice. Z tohoto období pochází i fascinující chrámy, plné úchvatných soch zachycujících spletité arabesky těl v erotických pozicích s tajuplnými výrazy ve tváři.
Čtěte také
Režiséru Viliamu Poltikovičovi patří obrovský dík, že se rozhodl rozhrnout onu růžovou mlhu, která původní tantru zahaluje, a ve svém celovečerním filmu Příběh tantry umožnil českému divákovi ochutnat něco z její původní hloubky. Že se Poltikovič nesnažil o lacinou senzaci, svědčí i fakt, že jeho film doprovází obsáhlá poučná kniha stejného názvu. V jeho filmové básni nás provází indická tantrická umělkyně žijící v Praze Papia Ghoshal, malující své obrazy menstruační krví i spermatem mužů, kterých si váží.
Vedle této pozoruhodné ženy se zde objeví například i slavný francouzský tantrický mistr Daniel Odier, buddhistický tantrik a psychoterapeut Robert Priece nebo Jeho Svatost Dalajláma a s nimi řada méně známých či zcela neznámých tantriků praktikujících tuto radikální cestu osvobození. Kdo chce lépe pochopit rozdíly mezi hinduistickou a buddhistickou tantrou, tomu doporučuji přečíst si Poltikovičovu knihu, nebo sáhnout po českých překladech Odiera či Priece.
Čtěte také
Čím může být tantra inspirativní? Obvykle si duchovní cesty, ať již západní či východní provenience, spojujeme s popřením smyslové zkušenosti – s askezí. Tantra oproti tomu nabízí duchovnost, která svobodně zkoumá všechny projevy života, včetně naší sexuality. Současně je kultivuje a proměňuje. Nejsou-li spojeny s naším do sebe zavinutým egem, které je příčinou utrpení, otevírají v pravdě kosmickou cestu. Moji spiritualitu obohatila tantra zdánlivě prostými cvičeními zaměřenými na hlubší prožívání smyslů, jež jsem se naučil od Daniela Odiera. Snad poprvé v životě jsem začal svět plně vnímat zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí. Toto spojení se smyslovým světem mi otevřelo srdce, jehož prostřednictvím jsem si uvědomil posvátnost života.
V jedné básni, kterou jsem napsal v době, kdy jsem tato cvičení praktikoval, o své zkušenosti píšu. A protože dávní tantrici vyjadřovali svá tajemství prostřednictvím poezie rádi, nechť báseň zazní jako pocta jim i všem jejich následovníkům, kteří mají dnes odvahu kráčet touto divokou i soucitnou stezkou k nejzazší skutečnosti.
V době, kdy ztrácím svoje já,
abych našel Tebe a Tebe a Tebe v sobě,
ne jako panenek plný kufr,
ale mladé slunce v jarním listu,
vzduch čeřící plující buňky,
světlo v plošinách vířícího lustru,
v době, kdy ztrácím svoje já,
přirozeně svlékám strach
jako hadí kůži, a otevírám póry
květinám a mrakům, kachnám
a skalám, kdy Bůh se mi zjevuje
v mastné míse, a já pouštím proud
teplé vody, a kloužu v jeho útrobách
houbou jak na nahém těle,
vzrušený něhou i z tyčí
v tramvaji, rozvášněný dotekem
i displeje, rozesmátý hřejivou
lázní redakčního horka,
prostoupený oblohou, jejíž tělo
nezná hranice, do všech stran
se uklánějící, vykloněný
do vzdálených rohů galaxie,
rukou šátrám ve tmě,
pak skočím do prázdna a chytím
svoji kořist, a kořist mě chytí,
spirála mizí, objevuje se a mizí,
na chvostu komety nedopíšu báseň,
nemá kde skončit, kde skončit
Více z pořadu
E-shop Českého rozhlasu
Hurvínek? A od Nepila? Teda taťuldo, to zírám...
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
3 x Hurvínkovy příhody
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka