Adam Borzič: Tantra

Měl jsem kdysi vůči tantře předsudky. V době, kdy jsem navštěvoval terapeutický výcvik, jsme jedno z našich soustředění absolvovali na jedné tantrické farmě. Ještě mi v živé paměti zůstávají ony naprosto nevkusné rudé polštářky znázorňující ženské pohlaví i celkově nepěkný interiér vyzdobený kýčovitými obrázky indických božstev. Až později jsem seznal svůj hluboký omyl. To, s čím jsem se tehdy setkal, byla spíše západní neotantra. 

Čtěte také

Adam Borzič: Binární a nebinární Madona

Autentická tantra má kořeny v dávné Indii. Svého rozkvětu se dočkala mezi 5. a 13. stoletím n. l, kdy se objevuje v hinduistické i buddhistické formě. Toto tajné učení, na rozdíl od převládající patriarchální kultury, učilo, že cesta k absolutní pravdě nemusí vést zřeknutím se smyslových zkušeností, ale naopak jejich prostřednictvím.

Specifikem tantry v jejím zlatém věku bylo i významné postavení žen – učitelek – jogínek, které předávaly svým žákům zasvěcení do meditační a rituální praxe, jejíž součástí mohly být i zkušenosti sexuální jógy. I ženský božský princip je v tantře zcela roven tomu mužskému. Tantra se ostatně zrodila z jejich vzájemného milostného rozhovoru, jak praví tradice. Z tohoto období pochází i fascinující chrámy, plné úchvatných soch zachycujících spletité arabesky těl v erotických pozicích s  tajuplnými výrazy ve tváři.

Čtěte také

Adam Borzič: Moře, živé a ohrožené

Režiséru Viliamu Poltikovičovi patří obrovský dík, že se rozhodl rozhrnout onu růžovou mlhu, která původní tantru zahaluje, a ve svém celovečerním filmu Příběh tantry umožnil českému divákovi ochutnat něco z její původní hloubky. Že se Poltikovič nesnažil o lacinou senzaci, svědčí i fakt, že jeho film doprovází obsáhlá poučná kniha stejného názvu. V jeho filmové básni nás provází indická tantrická umělkyně žijící v Praze Papia Ghoshal, malující své obrazy menstruační krví i spermatem mužů, kterých si váží.

Vedle této pozoruhodné ženy se zde objeví například i slavný francouzský tantrický mistr Daniel Odier, buddhistický tantrik a psychoterapeut Robert Priece nebo Jeho Svatost Dalajláma a s nimi řada méně známých či zcela neznámých tantriků praktikujících tuto radikální cestu osvobození. Kdo chce lépe pochopit rozdíly mezi hinduistickou a buddhistickou tantrou, tomu doporučuji přečíst si Poltikovičovu knihu, nebo sáhnout po českých překladech Odiera či Priece.

Čtěte také

Adam Borzič: Svítily mu oči. Zemřel Petr Král

Čím může být tantra inspirativní? Obvykle si duchovní cesty, ať již západní či východní provenience, spojujeme s popřením smyslové zkušenosti – s askezí. Tantra oproti tomu nabízí duchovnost, která svobodně zkoumá všechny projevy života, včetně naší sexuality. Současně je kultivuje a proměňuje. Nejsou-li spojeny s naším do sebe zavinutým egem, které je příčinou utrpení, otevírají v pravdě kosmickou cestu. Moji spiritualitu obohatila tantra zdánlivě prostými cvičeními zaměřenými na hlubší prožívání smyslů, jež jsem se naučil od Daniela Odiera. Snad poprvé v životě jsem začal svět plně vnímat zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí. Toto spojení se smyslovým světem mi otevřelo srdce, jehož prostřednictvím jsem si uvědomil posvátnost života.

V jedné básni, kterou jsem napsal v době, kdy jsem tato cvičení praktikoval, o své zkušenosti píšu. A protože dávní tantrici vyjadřovali svá tajemství prostřednictvím poezie rádi, nechť báseň zazní jako pocta jim i všem jejich následovníkům, kteří mají dnes odvahu kráčet touto divokou i soucitnou stezkou k nejzazší skutečnosti.

V době, kdy ztrácím svoje já,

abych našel Tebe a Tebe a Tebe v sobě,

ne jako panenek plný kufr,

ale mladé slunce v jarním listu,

vzduch čeřící plující buňky,

světlo v plošinách vířícího lustru,

v době, kdy ztrácím svoje já,

přirozeně svlékám strach

jako hadí kůži, a otevírám póry

květinám a mrakům, kachnám

a skalám, kdy Bůh se mi zjevuje

v mastné míse, a já pouštím proud

teplé vody, a kloužu v jeho útrobách

houbou jak na nahém těle,

vzrušený něhou i z tyčí

v tramvaji, rozvášněný dotekem

i displeje, rozesmátý hřejivou

lázní redakčního horka,

prostoupený oblohou, jejíž tělo

nezná hranice, do všech stran

se uklánějící, vykloněný

do vzdálených rohů galaxie,

rukou šátrám ve tmě,

pak skočím do prázdna a chytím

svoji kořist, a kořist mě chytí,

spirála mizí, objevuje se a mizí,

na chvostu komety nedopíšu báseň,

nemá kde skončit, kde skončit