Adam Borzič: Tantra

20. říjen 2020

S pojmem tantra se setkáváme v posledních letech často. Naše první asociace spojená s tímto slovem mívá sexuální šmak. S tantrickými semináři a masážemi se roztrhl pytel. V obecné představivosti se jedná o exotické a erotické praktiky, další libůstky na poměrně nepřehledném trhu sexuality i ezoteriky.

Měl jsem kdysi vůči tantře předsudky. V době, kdy jsem navštěvoval terapeutický výcvik, jsme jedno z našich soustředění absolvovali na jedné tantrické farmě. Ještě mi v živé paměti zůstávají ony naprosto nevkusné rudé polštářky znázorňující ženské pohlaví i celkově nepěkný interiér vyzdobený kýčovitými obrázky indických božstev. Až později jsem seznal svůj hluboký omyl. To, s čím jsem se tehdy setkal, byla spíše západní neotantra. 

Čtěte také

Autentická tantra má kořeny v dávné Indii. Svého rozkvětu se dočkala mezi 5. a 13. stoletím n. l, kdy se objevuje v hinduistické i buddhistické formě. Toto tajné učení, na rozdíl od převládající patriarchální kultury, učilo, že cesta k absolutní pravdě nemusí vést zřeknutím se smyslových zkušeností, ale naopak jejich prostřednictvím.

Specifikem tantry v jejím zlatém věku bylo i významné postavení žen – učitelek – jogínek, které předávaly svým žákům zasvěcení do meditační a rituální praxe, jejíž součástí mohly být i zkušenosti sexuální jógy. I ženský božský princip je v tantře zcela roven tomu mužskému. Tantra se ostatně zrodila z jejich vzájemného milostného rozhovoru, jak praví tradice. Z tohoto období pochází i fascinující chrámy, plné úchvatných soch zachycujících spletité arabesky těl v erotických pozicích s  tajuplnými výrazy ve tváři.

Čtěte také

Režiséru Viliamu Poltikovičovi patří obrovský dík, že se rozhodl rozhrnout onu růžovou mlhu, která původní tantru zahaluje, a ve svém celovečerním filmu Příběh tantry umožnil českému divákovi ochutnat něco z její původní hloubky. Že se Poltikovič nesnažil o lacinou senzaci, svědčí i fakt, že jeho film doprovází obsáhlá poučná kniha stejného názvu. V jeho filmové básni nás provází indická tantrická umělkyně žijící v Praze Papia Ghoshal, malující své obrazy menstruační krví i spermatem mužů, kterých si váží.

Vedle této pozoruhodné ženy se zde objeví například i slavný francouzský tantrický mistr Daniel Odier, buddhistický tantrik a psychoterapeut Robert Priece nebo Jeho Svatost Dalajláma a s nimi řada méně známých či zcela neznámých tantriků praktikujících tuto radikální cestu osvobození. Kdo chce lépe pochopit rozdíly mezi hinduistickou a buddhistickou tantrou, tomu doporučuji přečíst si Poltikovičovu knihu, nebo sáhnout po českých překladech Odiera či Priece.

Čtěte také

Čím může být tantra inspirativní? Obvykle si duchovní cesty, ať již západní či východní provenience, spojujeme s popřením smyslové zkušenosti – s askezí. Tantra oproti tomu nabízí duchovnost, která svobodně zkoumá všechny projevy života, včetně naší sexuality. Současně je kultivuje a proměňuje. Nejsou-li spojeny s naším do sebe zavinutým egem, které je příčinou utrpení, otevírají v pravdě kosmickou cestu. Moji spiritualitu obohatila tantra zdánlivě prostými cvičeními zaměřenými na hlubší prožívání smyslů, jež jsem se naučil od Daniela Odiera. Snad poprvé v životě jsem začal svět plně vnímat zrakem, sluchem, hmatem, čichem a chutí. Toto spojení se smyslovým světem mi otevřelo srdce, jehož prostřednictvím jsem si uvědomil posvátnost života.

V jedné básni, kterou jsem napsal v době, kdy jsem tato cvičení praktikoval, o své zkušenosti píšu. A protože dávní tantrici vyjadřovali svá tajemství prostřednictvím poezie rádi, nechť báseň zazní jako pocta jim i všem jejich následovníkům, kteří mají dnes odvahu kráčet touto divokou i soucitnou stezkou k nejzazší skutečnosti.

 

V době, kdy ztrácím svoje já,

abych našel Tebe a Tebe a Tebe v sobě,

ne jako panenek plný kufr,

ale mladé slunce v jarním listu,

vzduch čeřící plující buňky,

světlo v plošinách vířícího lustru,

v době, kdy ztrácím svoje já,

přirozeně svlékám strach

jako hadí kůži, a otevírám póry

květinám a mrakům, kachnám

a skalám, kdy Bůh se mi zjevuje

v mastné míse, a já pouštím proud

teplé vody, a kloužu v jeho útrobách

houbou jak na nahém těle,

vzrušený něhou i z tyčí

v tramvaji, rozvášněný dotekem

i displeje, rozesmátý hřejivou

lázní redakčního horka,

prostoupený oblohou, jejíž tělo

nezná hranice, do všech stran

se uklánějící, vykloněný

do vzdálených rohů galaxie,

rukou šátrám ve tmě,

pak skočím do prázdna a chytím

svoji kořist, a kořist mě chytí,

spirála mizí, objevuje se a mizí,

na chvostu komety nedopíšu báseň,

nemá kde skončit, kde skončit

 

autor: Adam Borzič
Spustit audio

Více z pořadu

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.